Ztracený národ z Kolumbie: DNA analýza odhalila dávnou lidskou linii, která beze stopy zmizela

Kolumbijští vědci při analýze prastarých kosterních pozůstatků z oblasti Altiplano nedaleko Bogoty objevili genetickou stopu dosud neznámé lidské populace. Tento výzkum ukazuje, jak spletitý a mnohovrstevnatý byl příběh lidských migrací na jihoamerickém kontinentu.

DNA byla extrahována ze zubů a kostí 21 jedinců, které pokrývají období od 6000 let před současností až po poslední staletí před příchodem Evropanů. Mezi nimi se nacházelo sedm jedinců, jejichž genetický profil se nepodobá žádné známé populaci ani v Americe, ani jinde na světě.

„Představují dosud nepopsanou genetickou linii, jde o zcela novou větev,“ vysvětlila koncem srpna podle agentury Reuters Dr. Andrea Casasová z Genetického institutu Národní univerzity v Kolumbii.

Tito lidé, označovaní podle naleziště Checua, tak představují zcela izolovanou linii, která později vymizela.

Samotné lidské pozůstatky použité pro aktuální analýzu pocházejí z různých starších výzkumů.

Stravování ovlivněné sopečnou činností?

Kupříkladu analýza zachovalé lebky ukázala na neobvyklý tvar a specifické zdravotní problémy. Zuby nesly podle studie v odborném časopise Science Advances stopy abscesů a infekcí, což se liší od zubního kazu typického pro pozdější obyvatele regionu.

Vědci se domnívají, že strava této populace mohla být ovlivněna sopečnou činností. Pokud byla nadzemní vegetace zničena, lidé se museli spoléhat na podzemní hlízy, například brambory.

Přibližně před dvěma tisíci lety došlo k dramatické proměně. Genetické stopy Checua zcela mizí a region obsazuje nová populace. Tito lidé s sebou přinesli nejen nové genetické znaky, ale také odlišné technologie – keramiku a propracovanější zemědělské postupy.

„Úplná genetická výměna je v Jižní Americe mimořádně vzácná,“ zdůraznila Kim-Louise Kretteková ze Senckenbergova centra pro lidskou evoluci a paleoenvironment v Německu.

If you like DNA stories, this will be a fun read for you! Scientists In Colombia Sound The Alarm In Bogotá: Unknown Human Lineage Detected https://t.co/TtpLlc4adq

Podle odborníků je důležité odlišovat genetickou příbuznost od kulturní identity. Genetická data jsou jen částí příběhu, nesmějí se zaměňovat s kulturní identitou živých komunit. Výzkumníci proto spolupracovali s představiteli současných komunit Muisca, aby výsledky interpretovali citlivě a s ohledem na historické dědictví regionu.

Objev ukazuje, že osídlení Ameriky nebylo lineárním procesem, ale složitou mozaikou různých vln migrací, které se někdy propojily, jindy zanikly beze stopy. Populace Checua představuje fascinující „větev rodokmenu“, která se kdysi oddělila, ale nezanechala pokračovatele.

„Je to připomínka toho, že lidská historie je mnohem složitější, než si dokážeme představit,“ shrnula Kretteková.

Podobné objevy ukazují sílu moderní vědy: díky metodám sekvenování DNA dokážeme nahlédnout do kapitol lidského příběhu, které by jinak byly navždy zapomenuty. Každá taková studie posouvá hranice našeho poznání, pomáhá chápat pestrost a složitost lidské evoluce a připomíná, že současné populace jsou jen jedním z výsledků dlouhého a spletitého procesu, v němž mnohé linie zanikly.

Analýza DNA

Analýza DNA je specializovaná archeologická metoda, která umožňuje odhalit fyziologické charakteristiky zkoumaných jedinců, jako je jejich pohlaví, věk v době úmrtí či přítomnost specifických onemocnění. Využívá přitom genetický materiál – DNA –, jenž je uložený jak v jádře buněk (jaderná DNA), tak v mitochondriích (mitochondriální DNA).

Genetická analýza změnila tradiční pohled na starověké obyvatele Středomoří

Oblast Středozemního moře je často považována za kolébku evropské civilizace. Kromě antických Řeků a Římanů k jejímu formování výrazně přispěli též Féničané. Nejnovější studie založená na analýze starověké DNA odhalila, že fénické populace žijící ve středním a západním Středomoří měly jen minimální genetický příspěvek levantských Féničanů, ačkoli sdílely jejich kulturu. Obyvatelstvo bylo mnohem více kosmopolitní, než se předpokládalo.

Féničané byli vyspělou starověkou civilizací, která vynikala vzdělaností i obchodními schopnostmi.

Počátkem 1. tisíciletí př. n. l. si féničtí obchodníci postupně podmanili střední i západní Středomoří a založili zde množství osad.

Jednou z nich bylo roku 814 př. n. l. i slavné Kartágo. To se brzy stalo námořní i obchodní velmocí, která konkurovala samotnému Římu. Výsledkem jejich soupeření o moc a vliv byl konflikt známý jako punské války.

Nicméně v době, kdy se Kartágo stalo významnou mocností, neměli jeho obyvatelé již téměř žádnou genetickou spojitost s levantskými Féničany, kteří jej založili, konstatuje studie zveřejněná v dubnu v časopise Nature.

Analýza genomů z různých archeologických nalezišť

„Zjistili jsme překvapivě malý přímý genetický přínos Féničanů z oblasti Levanty pro punské populace v západním a středním Středomoří,“ uvedl pro online zpravodajský portál Phys.org Harald Ringbauer z německého institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, který je jedním z autorů studie.

Mezinárodní tým vědců detailně analyzoval genomy z lidských ostatků, které pocházely ze 14 fénických a punských archeologických nalezišť na Pyrenejském poloostrově, Sicílii, Sardinii, Ibize, v Levantě a severní Africe, včetně samotného Kartága.

Z časového hlediska se jednalo o ostatky z doby od 6. do 2. století př. n. l., zahrnovaly tak i rok 146 př. n. l., kdy bylo Kartágo na konci třetí punské války zničeno.

Naopak starší ostatky nebylo možné získat, neboť jak informuje web Science, většina Féničanů, kteří zemřeli během prvních staletí expanze, byla zpopelněna, čímž byla zničena jejich DNA.

A paper in @Nature suggests that the people of Carthage were not closely related to those from the founding Phoenician culture. The findings shed light on the forces that shaped the origins of the Carthaginians and the acquisition of their culture. https://t.co/yRQrNvN6QKpic.twitter.com/V70KyB8H9w

Genetická různorodost obyvatel punského světa

Nová studie každopádně odhalila, že Punové ze středního a západního Středomoří byli geneticky velmi pestrou skupinou.

Toto odhalení je velmi nečekané, protože obyvatelé zdejších punských osad si po staletí udržovali silné kulturní vazby na své levantské kořeny, včetně jazyka, písma či náboženství.

„Genetický profil punského světa byl mimořádně heterogenní, přičemž největším genetickým zdrojem byli lidé podobní současným obyvatelům Sicílie, Řecka a ostrovů v Egejském moři. Mnoho jedinců mělo též původ spojený se severní Afrikou,“ dodal David Reich, profesor genetiky a evoluční biologie člověka na Harvardově univerzitě, který se na studii též podílel.

Kosmopolitní společnost

Kdy a proč k tomuto genetickému posunu došlo, není zcela jasné. Vědci nicméně předpokládají, že jedním z důvodů bylo míšení levantských Féničanů s místními populacemi. Vliv na změnu genetického profilu měla i mobilita v rámci punské říše.

Pomocí analýzy genomů se totiž v rámci studie podařilo identifikovat několik vzdálených příbuzných včetně dvou jedinců, kteří byli bratranci druhého nebo třetího stupně. Zatímco ostatky jednoho byly nalezeny v Birgi na Sicílii, ostatky druhého v Kerkouane v Tunisku.

„Toto zjištění naznačuje, že velkou roli ve starověké středomořské společnosti hrály též rozmanité demografické procesy, díky kterým se obyvatelstvo mísilo i na překvapivě velké geografické vzdálenosti,“ doplnil Ilan Gronau, profesor informatiky na Reichmanově univerzitě v izraelské Herzliji, který je dalším autorem studie.

Nesoulad genetiky s kulturní kontinuitou

Aktuálně publikovaná studie tak narušila všeobecně rozšířené přesvědčení, že pokud je nějaká civilizace či kultura úspěšná, její nositelé budou též úspěšně šířit své geny.

V oblasti centrálního a západního Středomoří se naopak zdá, že fénická kultura se zde šířila spíše prostřednictvím kulturního přenosu a asimilace, neboť v punských lokalitách žili lidé s velmi rozdílnými genetickými profily předků.

V neposlední řadě nová studie pomohla poodhalit sílu, kterou v sobě analýza starověké DNA skrývá. Mohla by lidstvu pomoci lépe pochopit původ či mobilitu civilizací, o kterých nemáme dostatek přímých historických záznamů.

Objev českých vědců. Speciální proces je společným jmenovatelem více než 20 typů nádorů

Čeští vědci mají na svém kontě další přelomový objev. Zjistili, že horizontální mitochondriální transfer (HMT) je společným jmenovatelem více než dvaceti typů nádorových onemocnění. Výsledky jejich bádání o tomto procesu mohou přispět k vývoji nových přístupů v protirakovinné léčbě.

HMT je proces, při němž se přesouvají mitochondrie mezi buňkami – většinou s nějakým dopadem pro buňku, která mitochondrie získá, a někdy i pro tu, jež je ztrácí. Mitochondrie vykonávají funkci buněčné elektrárny, jelikož v nich probíhají důležité biochemické pochody.

Studie z nejnovějšího výzkumu týmu z Biotechnologického ústavu AV ČR popisuje, že HMT je nedílnou součástí nádorového onemocnění. Nádorové buňky ho využívají proto, aby získaly mitochondrie z okolního prostředí, čímž posílí jejich agresivní vlastnosti a zároveň oslabí imunitu organismu.

Tento mechanismus je natolik zásadní, že se jeví jako univerzální znak více než dvaceti typů nádorových onemocnění – jak sdělili odborníci Novinkám, jedná se např. o nádor prsu, melanom či glioblastom (nádor mozku).

„Nedávný výzkum prokázal, že horizontální přenos mitochondrií je pro řadu nádorů společný a je pro jejich tvorbu velmi důležitý. To, že se jedná o univerzální mechanismus, ukazuje na jeho zásadní roli v biologii nádorových onemocnění a otevírá cestu k novým terapeutickým strategiím,“ uvedl vedoucí vědeckého týmu z Biotechnologického ústavu AV ČR Jiří Neužil.

Studii, která shrnuje nejnovější poznatky o horizontálním mitochondriálním transferu v biologii nádorových onemocnění a jejich klinické relevanci, zveřejnil jeden z nejvýznamnějších vědeckých časopisů Cancer Cell.

Buňky umějí „ukradené“ mitochondrie získat zpět

Jedním z nejzajímavějších aspektů HMT je jeho role při vzájemném působení nádorových buněk a imunitního systému. Nedávné studie ukazují, že nádorové buňky získávají mitochondrie nejen ze stromálních buněk, tedy podpůrných pojivových složek, například tkání, ale i z cytotoxických T-lymfocytů, čímž je oslabují a zbavují jejich protirakovinné aktivity.

Překvapivé je podle odborníků i opačné zjištění. Vyčerpané T-buňky mohou mitochondrie znovu získat a obnovit svou funkci, což ukazuje na dynamický boj mezi nádorem a imunitním systémem.

Obrázek ukazuje přenos mitochondrií mezi buňkami nádorovými a buňkami nádorového mikroprostředí. A - Pevné nádory s výjimkou nádoru nervové soustavy. B - Nádory nervové soustavy. C - Hematologické nádory

„Nádor se snaží oslabit imunitní systém, aby pronikl do normální tkáně, přičemž imunitní systém má ještě další možnosti, jak průniku nádorových buněk zabránit. A toto se odehrává v reálných systémech na základě HMT a pomocí mitochondriálních přesunů za použití mezibuněčného systému nanotunýlků,“ přiblížil Neužil.

Výsledky studie podle něj otevírají nové možnosti pro pochopení toho, jak nádory unikají imunitnímu dohledu, a mohou proto přispět k vývoji inovativních přístupů v protirakovinné léčbě.

Článek navazuje na průlomovou studii publikovanou před deseti lety týmy Neužila a Mika Berridge z Malaghan Institute of Medical Research na Novém Zélandu. Popisuje mj., že se výzkum HMT rozvíjí nevídaným tempem, což umožnil pokrok v metodologiích, jako je tzv. prostorová transkriptomika a proteomika s vysokým rozlišením na úrovni jedné buňky.

Američan neprávem strávil 30 let ve vězení, na svobodu ho dostaly testy DNA

Gordon Cordeiro z americké Havaje byl v roce 1994 odsouzen za vraždu, kterou po celou dobu popíral. Ve světle nových důkazů se však před pár dny dostal na svobodu. Bez prodlení zamířil k hrobu své matky a na pořádný steak.

V roce 1994 došlo na havajském ostrově Maui k vraždě Timothyho Blaisdella, který byl zapleten do obchodu s drogami. Obvinění padlo na Gordona Cordeira, jenž za to byl následně odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Před pár dny se však na svobodu přece jen dostal.

Soudkyně Kirstin Hammanová totiž oznámila, že se v Blaisdellově případu objevily nové důkazy, a to včetně rozborů DNA, které ukazují na to, že Gordon byl skutečně obviněn křivě, jak sám celou dobu tvrdil. Hlavní prokurátor okresu Maui s tím sice nesouhlasí a bude podle svých slov požadovat přehodnocení tohoto rozhodnutí, ale na Gordonově propuštění to nic nemění.

„Díkybohu za DNA, ta technologie je úžasná,“ nechal se Gordon Cordeiro slyšet nedlouho poté, co opustil věznici. I když jsou to právě moderní technologie, které mu asi ještě nějakou dobu budou dělat jisté potíže.

Gordon Cordeiro

„Všichni se dnes dívají do telefonů,“ překvapilo jej po třiceti letech strávených za mřížemi. A zatím to pro něj moc není. „Pořád to pípá, chodí mi různé zprávy a je to zkrátka jiné,“ citoval jej web Fox News s poukazem na skutečnost, že v době, kdy šel Gordon do vězení, neměl ani starý tlačítkový mobilní telefon a používal pouze pager.

Velmi se za tu dobu změnil i ostrov Maui, když Gordon zmínil například město Lahaina na západním pobřeží, které v roce 2023 zdevastoval ničivý požár, přičemž není jisté kdy, a zda vůbec, se z něj podaří znovu vybudovat místo, kde by lidé chtěli žít.

Ihned po propuštění z vězení Gordon zamířil k hrobu své matky, která ve věku 49 let, zhruba měsíc před jeho zatčením, zemřela na tzv. Lou Gehrigovu chorobu (amyotrofická laterální skleróza).

Poté si dal k večeři steak v domě svého otce, kam dorazili i ostatní členové rodiny. A druhý den navštívil i hroby dalších příbuzných a vyrazil také na nákupy do místního supermarketu.

Do budoucna hledí s optimismem, nějaké konkrétnější plány zatím samozřejmě ještě nemá. Pro začátek chce opravovat auta a pomáhat otci s pracemi kolem domu.

Lebka z Koněpruských jeskyní mění pohled na pravěkou kolonizaci Evropy

Žena žijící před 45 tisíci lety ve středních Čechách patřila k dávno ztracené větvi lidského vývojového stromu

Nestává se často, aby o nálezu z Koněpruských jeskyní psali v The New York Times. Navíc když jde o pravěkou lebku nalezenou už začátkem padesátých let minulého století – krátce poté, co byly jeskyně při těžbě vápence objeveny. Analýzy publikované koncem minulého roku, které americký deník zaujaly, však znovu potvrdily její význam a ukázaly, jak spolu s příbuznými nálezy z Německa mění náš pohled na osídlení Evropy anatomicky moderním člověkem. Ukázalo se, že v Evropě kdysi žila populace lidí, kterou vědci označili za „dávno ztracenou větev lidského vývojového stromu“. Měla velmi blízko k předkům téměř všeho současného lidstva, kteří se mísili s neandertálci – ovšem jindy a jinak dlouho, než jsme se dosud domnívali.

Zapomenutý nález

Anatomicky moderní člověk Homo sapiens se vyvinul v Africe v minulosti vzdálené asi 300 tisíc let. V době, o níž vyprávíme, tedy před zhruba 45 tisíci lety, se s ním setkáváme už i ve střední Evropě. Chladnou tundrou doby ledové se tu toulala nepočetná skupina lovců a sběračů. Lovili srstnaté nosorožce, mamuty a další velká zvířata, oblékali se do zvířecích kožešin. Téměř jistě měli tmavou pleť. Jejich předkové přišli nedlouho předtím patrně z Blízkého východu. Před nimi ležel drsný kontinent řídce osídlený příbuzným druhem člověka – neandertálci, jejichž předchůdci se do Evropy a západní Asie začali šířit již před více než půl milionem let.

Dnes víme, že k lidem Homo sapiens žijícím tehdy v Evropě patřil i jedinec, jehož části lebky a několik úlomků kostí se před pětasedmdesáti lety našly v Koněpruských jeskyních. V pravěku lidé jeskyni neobývali a jejich kosti se sem dostaly z povrchu komínem, který se později uzavřel. „Při odstřelu vápence se objevil otvor, kterým vnikli dovnitř střelmistři a v čepici přinesli vrchní díl lidské lebky. To byl počátek,“ vypráví antropolog z Přírodovědecké fakulty UK Jaroslav Brůžek. Tehdejší vědci v čele se známým antropologem Emanuelem Vlčkem určili nález jako tělesné pozůstatky ženy, která žila před více než 30 tisíci lety. Tak stará lebka anatomicky moderního člověka pocházející z Evropy by byla velmi zajímavá.

Jenže určení stáří radiouhlíkovou metodou přineslo v roce 2002 zklamání: ne zcela kompletní lebka je pouze 15 tisíc let stará. Zájem ochladl a lebka nazvaná Zlatý kůň podle návrší nedaleko Koněprus bez větší pozornosti dál spočívala v depozitářích Národního muzea. Mýlil se tedy zkušený antropolog Vlček a jeho kolegové? „Pořád mi to vrtalo hlavou,“ vzpomíná Brůžek, který část profesionální dráhy strávil na Univerzitě v Bordeaux, kde zkoumal vývoj člověka. Představa, že v Praze máme možná nesprávně datovanou, vrcholně zajímavou lebku, mu nedávala spát.

Zhruba v roce 2018 tak poslal svoji doktorandku Rebeku Rmoutilovou, aby ve spolupráci s francouzskými kolegy virtuálně rekonstruovala chybějící části lebky. A ukázalo se, že rekonstruovaná lebka se morfologicky skutečně podobá pozůstatkům lidí, kteří v Evropě žili před posledním velkým zaledněním, mohutným závěrečným úderem doby ledové, který začal asi před 22 tisíci let. „Zkušenosti našich učitelů se potvrdily. S kolegou Petrem Velemínským z Národního muzea jsme se pak obrátili na genetiky z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, aby datování lebky ověřili pomocí genetických analýz. A brzy vybuchla bomba.“

Tou vědeckou explozí bylo podstatně větší stáří lebky – radiometrické datování se později u tohoto nálezu ukázalo jako nespolehlivé a nepoužitelné. Dnes víme, že žena ze Zlatého koně žila nejméně před 45 tisíci let, a fosilie tak představuje vůbec nejstarší lebku evropského Homo sapiens, u níž se podařilo prozkoumat DNA. Překvapením ale nebyl konec.

Poté, co Homo sapiens vykročil za hranice Afriky, začal se mísit s jinými druhy člověka, především s neandertálci. Nové genetické analýzy lebky ze Zlatého koně a příbuzných nálezů kostí pravěkého člověka z německé lokality Ranis, jež byly zveřejněny koncem loňského roku v časopise Nature, ukazují nicméně, že k mísení došlo později, než se vědci dosud domnívali – v překvapivě krátkém období před 49–45 tisíci let. Podobný výsledek měl i další výzkum publikovaný v časopise Science, který odlišnými cestami došel k prakticky stejnému výsledku; podle dřívějších odhadů přitom mísení obou druhů člověka mělo probíhat v dobách starších než 60 tisíc let.

Dále se ukázalo, že žena ze Zlatého koně i jedinci nalezení v Německu – podle druhu kamenných nástrojů, které zřejmě používali, se označují zkratkou LRJ (lincombe-ranis-jerzmanowická kultura) – nesli ve své dědičné výbavě stejný „otisk“ neandertálské DNA, jaký mají všichni současní lidé s výjimkou některých Afričanů, hlavně prastarých původních populací ze subsaharské Afriky. To je pozoruhodný výsledek: žena ze Zlatého koně i lidé z německého Ranisu museli mít se všemi současnými lidmi společné předky, kteří žili jen pár tisíc let před nimi. Odtud zmíněné označení „ztracená větev lidského vývojového stromu“.

Nový Respekt:

Když k tomu přičteme relativní krátkost doby, po kterou mísení s neandertálci probíhalo, začne se rýsovat nejpravděpodobnější vysvětlení: Homo sapiens se s neandertálci potkal těsně za branami Afriky – pravděpodobně na Blízkém východě nebo v Malé Asii. Pár tisíc let se tu s těmito robustními lidmi se světlejší kůží a trochu jiným tvarem lebky, kteří mu možná nepřipadali až tak odlišní, bez problémů mísil. Odtud se pak (nejen) do Evropy začala šířit skupina jedinců patřící k zakladatelské mateřské populaci současného lidstva.

A jejími potomky v Evropě se jako boční vývojová větev stali lidé LRJ. Zajímavé je, že sami už s neandertálci pletky neměli. Z délky úseků neandertálské DNA v jejich dědičné výbavě plyne, že se jejich předkové už po řadu generací s neandertálci dál nemísili. Snad proto, že příchod do Evropy znamenal vstup na řídce osídlený kontinent, kde se různé druhy člověka moc nestřetávaly.

„Je to možné vysvětlení, ale zároveň jistá záhada,“ říká Kay Prüfer, archeogenetik ze zmíněného Ústavu Maxe Plancka a spoluautor článku v Nature. „Lidé, kteří přišli do Evropy později, se totiž s neandertálci zase začali mísit.“ Tito pozdější příchozí však měli jiný otisk neandertálské DNA v genech, než máme my, a stojí tedy stranou linie, jež vedla od „zakladatelské populace“ k současným Neafričanům.

„Covidový“ dárek od neandertálců

Celá věc je komplikovanější v tom, že „zakladatelé“ téměř jistě nebyli první anatomicky moderní lidé, kteří se vydali za hranice Afriky a Blízkého východu. Do Austrálie dorazil moderní člověk zřejmě již před 65 tisíci lety. Z Číny je známa lidská lebka Homo sapiens, o níž tamní archeologové tvrdí, že je stará 100 tisíc let. I v Evropě máme nález zubů moderního člověka z jeskyně Mandrin ve Francii, který může být starší než 50 tisíc let. Z žádných tak starých kostí se však zatím nepodařilo získat kvalitní DNA k analýzám. O možném mísení těchto lidí s jinými druhy člověka – a genetické příbuznosti s námi – tedy nevíme nic.

Mísení s neandertálci, kteří v časech „invaze“ Homo sapiens žili v Evropě již statisíce let, zároveň mohlo nově příchozí částečně vybavit proti nástrahám neznámého evropského kontinentu. „Genetické varianty získané od neandertálců mohly náš druh například lépe připravit na nemoci, s nimiž se předtím nikdy nesetkal,“ uvažuje Prüfer a připojuje pozoruhodný poznatek: jeden z úseků DNA, který jsme od neandertálců zdědili, souvisí s horším průběhem covidu. V pravěku covid neexistoval, takže nositelé této varianty zřejmě nebyli vůči ostatním lidem v žádné nevýhodě, ale je to důkaz, že neandertálci naši imunitu skutečně ovlivnili.

Nálezy z německého Ranisu a středočeských Koněprus vzdálených od sebe asi jen 230 kilometrů jsou překvapující ještě v jednom ohledu. Někteří z lidí, jejichž pozůstatky se v německé lokalitě našly, byli, jak ukázala genetika, navzájem příbuzní. „Máme odtud dokonce matku a dceru,“ říká Prüfer. „Ale největší překvapení nastalo, když jsme do výzkumu zahrnuli materiál ze Zlatého koně.“

Žena z Koněprus se totiž ukázala být vzdálenou sestřenicí dvou lidí z Ranisu – nebo s nimi měla společného praprapradědečka či podobně vzdálenou prababičku. Zkrátka šlo rovněž o příbuznou, již od lidí z Ranisu nedělilo více než pět nebo šest generací. Plyne z toho, že populace LRJ, k níž všichni tito jedinci patřili, byla nepočetná a její příslušníci se zřejmě toulali Evropou v malých skupinách.

Prüfer odhaduje celkovou velikost populace LRJ na pouhých několik set lidí. „Když byste náhodně zastavil dva kolemjdoucí uprostřed New Yorku, jak velká je šance, že budou příbuzní? Prakticky nulová. Skutečně jich nemohlo být mnoho,“ argumentuje německý vědec.

Mohlo by vás zaujmout:

Byla to ale jedna nepočetná populace v hustěji zalidněné Evropě, nebo jediní lidé Homo sapiens na celém kontinentu? „Na tohle bychom moc rádi znali odpověď,“ říká Prüfer. Kamenné nástroje kultury LRJ se našly na území sahajícím od jižní Anglie přes Německo a Česko do Polska. „Je nepravděpodobné, že v tak velkém regionu žilo jen několik set jedinců.“ Přesto patrně nešlo o statisíce lidí, ale spíše tisíce lovců a sběračů toulajících se divokou, chladnou a víceméně prázdnou Evropou.

LRJ lidé – kteří mají s většinou současného lidstva společné předky, onu „zakladatelskou“ populaci mísící se s neandertálci – později vymřeli. Nahradili je geneticky odlišní nositelé kultury zvané aurignacien, po nich lovci mamutů Eduarda Štorcha a další pravěké populace, které do Evropy patrně opět přišly odjinud. Zajímavé je přemýšlet o tom, proč lidé LRJ z postranní linie vyhynuli; nejpozději před asi 40 tisíci let zmizeli z většiny Evropy i neandertálci, což někteří vědci dávají do souvislosti s takzvanou kampánskou explozí, výbuchem sopky nedaleko Neapole, jednou z největších vulkanických katastrof v Evropě.

Je možné, že výbuch, který na několik let výrazně ochladil už tak dost studené klima, mohl těžce dopadnout jak na neandertálce, tak na moderního člověka. Někteří vědci ale namítají, že katastrofa nezasáhla většinu Evropy tak výrazně, aby způsobila vyhynutí celých lidských populací.

Více podrobností o všech těchto dávných událostech mohou prozradit jen další objevy lidských fosilií, hlavně těch, z nichž lze získat archaickou DNA. Ale i pokud se je podaří najít, zůstanou žena ze Zlatého koně, která před námi desetitisíce let skrývala svá tajemství v jeskyni a další desítky roků v depozitáři muzea, i její „němečtí“ příbuzní mimořádným úkazem. „Zlatý kůň je úžasný nález. Jako země můžete být hrdí na to, že něco takového máte,“ uzavírá Kay Prüfer.

Místo horoskopu víno vybrané podle vaší DNA. Zábavní genetika zažívá boom

Existuje firma, která se chlubí, že vyrobí víno podle vašeho genetického profilu. Jiná společnost na základě typu vaší DNA vymyslí osobní sestavu pro domácí cvičení. Genetické testy, které tradičně sloužily především výzkumu medicíny, se stále více stávají zdrojem příjmu pro nejrůznější firmy podnikající v oblasti zábavy a životního stylu, všímá si ve svém článku server The Atlantic.

Může za to výrazné zlevnění technologie analýzy DNA z tisíců na stovky dolarů.  Jedním z lídrů tohoto rostoucího a v podstatě neregulovaného trhu je firma Helix. Zkoumá vzorky DNA například pro časopis National Geographic, který nabízí, že z pouhé kapky slin za 149,95 dolaru zjistí, odkud pocházeli vaši prapředkové. Helix analyzuje vzorky také pro společnost Vinome, který vyrábí personifikované víno a na základě testu vám ho pošle tři lahve přesně podle vaší chuti – za pouhých 149 dolarů. Firma Helix má samozřejmě klienty také z medicínské sféry, ale na svém webu inzeruje, že její testy jde využít ve všech oblastech – od genealogie přes fitness až po stravování.

Když Helix loni v říjnu své zákazníky představil, většina novinářů si všímala hlavně zmíněné firmy Vinome, což vzhledem k tomu, že se jedná o výrobce vína, není až tak překvapivé. Podle některých odborníků je přitom představa, že podle analýzy DNA zjistíte, jestli má někdo rád chardonnay, naprosto směšná. Ředitel Vinome ale nápad brání: jeho firma prý není žádný obchodník s teplou vodou. Nejdříve se prý svých klientů zeptá na jejich preference při výběru vína. Jejich odpovědi pak srovná s deseti variantami DNA a teprve poté vypočítá chuťový algoritmus.

Experti zabývající se chutí potvrzují, že člověk v sobě opravdu má geny, které umí rozpoznat určité chemické prvky, například hořkost v brokolici, ale výskyt těchto genů nutně neznamená, že nám brokolice chutná. „Na základě vaší DNA dokážu říci, co budete schopen rozpoznat, ale jestli vám to bude chutnat, je jiná otázka,“ říká chuťová analytička Danielle Reed z Monell Chemical Senses Center.  Není také úplně zřejmé, v čem test DNA vylepší předtím klientem vypracovaný chuťový dotazník. Potřebujete test DNA, aby vám řekl, že máte rádi brokolici? Vinome každopádně tvrdí, že její algoritmus je přesný a že výsledky hodlá publikovat i v odborných publikacích.

Ale vědci možná jen nepochopili, že vtip je v něčem jiném. Většina z nás stejně nepozná jemné nuance jednoho druhu vína. Pravdu mají znalci, když tvrdí, že požitek z pití drahého vína násobí hlavně příběh, který je za tou či onou lahví: z jaké pochází vinice, jakou má ta vinice historii a jaké rodině patří. Lahve vína vyrobená podle vzorku naší DNA také vypráví příběh, byť jiného druhu.

A majitel firmy Vinome Ronnie Andrews je si toho vědom. „Nabízíme zkušenost. Pití vína po celém světě je o zkušenosti a genetika tu zkušenost prohlubuje.“ Když Vinome lidem říká, že tohle víno je vyrobené přesně podle jejich DNA, mohou si ho užít víc. V psychologii se tomu říká Barnumův efekt podle známého cirkusáka P. T. Barnuma. Když někoho necháte udělat si osobnostní test nebo horoskop, mají tendenci věřit tomu, co se shoduje se skutečností, a zbytek ignorovat. Horoskop se pak zdá neuvěřitelně přesný.

Reportérka zdravotnického serveru STAT Rebecca Robbins zase vyzkoušela pět různých genetických testů, které jí měly vytvořit sestavu cviků na míru přesně podle její DNA (nešlo o testy od firmy Helix – pozn. red.). Každý test ale vyšel jinak a některé si úplně protiřečily. „Když jsem výsledky četla, měla jsem pocit, že se dívám na svůj horoskop. Hledala jsem věci, kterých bych se mohla chytit, které by na mě seděly,“ potvrzuje Robbins.

S Avary se žilo po generace v klidu a míru, ukázal unikátní genetický výzkum několika set koster

Avaři byli vždy považováni za nemilosrdné nájezdníky, kteří si ve střední Evropě od 6. století krutě podmanili původní obyvatelstvo a vytvořili si v ní svoji říši. Výzkum archeologů z brněnské Masarykovy univerzity ale ukázal pravý opak. U Vídně žili vedle sebe po šest generací bez problémů Avaři a potomci původního evropského obyvatelstva.

„Žili vedle sebe v míru, i když se nepropojovali sňatky. Oblast Vídně byla v období Avarské říše místem, kde se geneticky stýkala Evropa s východní Asií. Genetický rozdíl mezi obyvatelstvem byl po generace propastný,“ řekla Novinkám Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

U Vídně geneticky sousedila Evropa s Asií

Se svým týmem analyzovala v uplynulých 2,5 roku 700 kosterních ostatků z Mödlingu a Leobersdorfu. Nacházejí se na jih od Vídně a dělí je 20 kilometrů. V 8. století byl co do složení jejich obyvatelstva mezi nimi takový rozdíl, jako je mezi Evropany a Asiaty. Obyvatelé Mödlingu měli evropský původ a patrně šlo o potomky lidí z Panonie, kteří obývali tuto oblast ještě za rozkvětu Římské říše. Leobersdorf byl avarský.

Foto: MUNI

Vědkyně nad kosterními pozůstatky z rakouských pohřebišť z časů Avarů

Pro vědce je až nepochopitelné, že zástupci rozdílných etnik byli schopni žít v klidu a míru po generace spolu a současně společensky zcela odděleně. Až do podrobné analýzy kostí týmem vědců z Masarykovy univerzity se Mödling považoval za avarský. V obou lokalitách jsou pohřebiště, přičemž kosti z něj až nyní ukázaly, že tomu tak není.

Fosilní stopy odhalily, že dva staré druhy předchůdců člověka se mohly setkat na břehu jezera v Keni

Věda a školy

Kosterní pozůstatky a artefakty z hrobů toho řekly mnohem více. Na obou pohřebištích se podařilo vypátrat jednotlivé příbuzné, a to v linii šesti generací. „Navzdory pověsti Avarů coby krutých válečníků nám výzkum dal jasné důkazy, že pohřbení žili v jednom z nejmírumilovnějších období střední Evropy,“ uvedla vědkyně.

Foto: MUNI

O genetickou analýzu vzorků ze 700 ostatků z Rakouska se postarali archeologové z laboratoří brněnské Masarykovy univerzity.

Důkazů míru je více. Na kostrách se nenacházejí bojová zranění a téměř žádné známky nemocí, které jsou průvodním jevem všech válek. Také zbraně byly do hrobů ukládány jen výjimečně. Jinými slovy nešlo o komunitu, která by je potřebovala. Díky nové strategii celoplošného odběru vzorků a citlivé genetické analýze bylo možné mezi zemřelými objevit vysoký počet příbuzných.

V podstatě v obou sídlech žili potomci původního evropského obyvatelstva (Mödling) a Avarů (Leobersdorf) po generace vedle sebe.

Historie ukrytá v kostech

„Patrně měli silné kulturní tradice, proto se tyto dva tábory mezi sebou nemísily, přestože mezi oběma sídly neexistovala žádná politická hranice jako mezi současnými státy,“ vysvětlila archeoložka.

Břevnovský klášter vydal ojedinělý soubor pozůstatků ze sedmileté války

Věda a školy

Centrum Avarské říše bylo v současném Maďarsku, kde si Avaři z Leobersdorfu hledali partnerky. Muži z Mödlingu měli nevěsty ze západu.

Mapka s pohřebišti. Zcela dole je avarský Leobersdorf a nad ním evropský Mödling.

Vědci odebrali z koster pohřbených vzorky, které poslali do Brna. Tam je členové týmu ArcheoGen analyzovali v laboratořích. Hledali nejen příbuzenské vazby na jednotlivých pohřebištích, ale také se snažili najít genetickou spojitost mezi oběma lokalitami. Ta ale po více než století vůbec neexistovala.

Rekonstrukce avarského nájezdníka

„Přesto se obě komunity nelišily zvyklostmi, postavením ani bohatstvím. Symboly vyššího společenského postavení, jako je kování opasků s vyobrazením gryfa, ale obecně celá jejich kultura a zvyky byly po dobu šesti generací stejné na obou pohřebištích,“ dodala vědkyně.

Jedna z lebek, z nichž se odebíraly vzorky pro výzkum.

Avaři byli podle dobové literatury postrachem Slovanů a třásla se před nimi i starobylá Byzanc. O nových poznatcích o těchto původních nájezdnících z asijských stepí informovali vědci v prestižním časopise Nature.

Dotyk | Vědci našli na Sibiři záhadnou nelidskou DNA. Zrekonstruovali tvář a vyšla nádherná Denisovanka

Díky schopnosti zmapovat geny dávných předků se můžeme dozvědět mnohé o anatomických rysech našich vzdálených příbuzných. Podařilo se to vědcům, kteří na Sibiři objevili záhadnou nelidskou DNA. Zrekonstruovali tvář a vyšla nádherná Denisovanka.

www.livescience.com, www.nbcnews.com, medlineplus.gov

Vědci tak zmapovali přesné rysy jednoho ze vzdálených příbuzných hominidů.

Vědci našli na Sibiři záhadnou nelidskou DNA

Denisované patří do skupiny našich dávných příbuzných, o kterých se donedávna nevědělo, že žili současně s neandrtálci a Homo sapiens. Jejich výskyt se lokalizoval na území počínaje Sibiří a Indonésií konče. 

Spekuluje se, že Denisované mohli být více druhy a skupinami. Po svém zmizení zanechali část své DNA v obyvatelích Melanésie a východní Asie. Jediné známé fosilie Denisovanů zahrnují několik zubů, prstní kost a malý úlomek z ruské jeskyně a částečnou čelist nalezenou na Tibetské náhorní plošině.

Díky genetické detektivní práci vědců se však nyní podařilo zrekonstruovat jednu z mnoha denisovanských tváří. Vědci použili vzorky genové exprese, která byla získána z denisovanské DNA. Přesněji ze 100 000 let starého malíčku.

Právě starodávný vzorek DNA pomohl vytvořit a zrekonstruovat denisovanskou tvář spolu s lebkou, a to i přesto, že žádná podobná fosilie nebyla nikdy nalezena. 

Zrekonsturovali tvář a vyšla nádherná Denisovanka

Za tímto výtvorem stojí vědci z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.

Liran Carmel,

Vědci tak poprvé nespoléhali na sekvenci DNA jako takovou. Místo toho použili techniku, která umožňuje rekonstruovat vzorce genové aktivity u dávných jedinců a díky tomu zjistili, jak geny obecně fungují u různých lidských skupin.

Postupným přidáváním metylových skupin do DNA nebo molekul odvozených od metanu, se vědcům podařilo aktivovat prastaré geny a následně určit fyziologické vlastnosti, které tyto geny produkují. 

Carmel se svým týmem následně zmapoval získané metylační vzorce, díky kterým vytvořili podobu mladé denisovanské ženy, které patřila použitá malíčková kost. „Z evolučního hlediska je dobře známo, že se mnoho anatomických nebo fyziologických rozdílů mezi blízce příbuznými skupinami připisuje změnám ve vzorcích genové aktivity. Přesně to můžeme zjistit pomocí naší techniky," dodal Carmel.

Převratný způsob nového typu rekonstrukce pravěké tváře pak ocenil i

Chris Stringer

Za zrcadlem číhají bakterie, které mohou vyhubit život na Zemi, varují vědci a žádají zastavit výzkum

Projít zrcadlem není jen tak. Znamená to, že se některé věci převrátí, z vaší levé ruky se stane pravá a poblíž ní vám bude bít srdce, kdyby to ovšem bylo možné. Syntetická biologie si s takovou možností začíná pohrávat a část jejích představitelů křičí: tohle rozhodně ne!

Jistě jste někdy viděli obrázek molekuly DNA, onu známou dvojitou šroubovici. Pokud není nakreslená nesprávně, což by se stát nemělo, je vždy pravotočivá. Kdyby to byl šroub, choval by se jako většina běžných šroubů, to znamená, že by se po směru hodinových ručiček utahoval a proti směru povoloval. Kdyby měly DNA a RNA opačný závit – v biochemii se používá termín opačná chiralita –, nefungovaly by. Veškerý život na Zemi používá pravotočivé nukleové kyseliny a levotočivé aminokyseliny.

Šroub s opačným – levým – závitem samozřejmě dovedeme vyrobit a pro některá speciální použití se dobře hodí. Dovedli bychom uměle vyrobit stavební prvky života s opačnou chiralitou?

Zdá se, že ano. Několik vědeckých skupin postupně došlo k názoru, že je to v silách vědy. A mnozí z těch, kdo se tímto výzkumem zabývají, se před několika týdny shodli a velmi hlasitě řekli: nikdo to nedělejme, zastavme ten výzkum, než bude pozdě.

V sázce prý není nic menšího než vyhynutí veškerého života na Zemi.

Levá a pravá rukavice

Na sanitkách bývá někdy napsáno slovo AMBULANCE zrcadlovým písmem – tedy tak, aby bylo jasně čitelné ve zpětném zrcátku. Některá písmena – A, M a U – vypadají v takovém zápisu stejně jako normální. Písmena B, C a E se dají do zrcadlové podoby převést otočením v rovině. S písmeny L a N se nic takového udělat nedá. Abyste dostali jejich zrcadlový obraz, musíte je vystřihnout a obrátit papír, je-li průhledný.

Totéž platí pro šrouby a šroubovice. Z pravotočivého šroubu levotočivý žádným otáčením a převracením neuděláte. Z pravotočivé molekuly levotočivou také ne. Pocházejí z jiného světa, ze světa za zrcadlem.

U složitých chemických látek je poměrně časté, že se jejich molekula vyskytuje ve dvou chirálních podobách. Jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Jejich biologické účinky se mohou zásadně lišit, přestože jsou obě molekuly ve všech ostatních ohledech stejné – jako levá a pravá rukavice. Často uváděným příkladem je vitamin C, levotočivá forma kyseliny askorbové. Její pravotočivý obraz je neúčinný, před kurdějemi vás neochrání. Správnou chiralitu musí mít i ibuprofen nebo antidepresivum známé jako citalopram – a mnoho dalších látek používaných jako léky a drogy. Živé organismy jsou, pokud jde o levotočivost a pravotočivost molekul, očividně velmi citlivé a vybíravé.

DNA, RNA a proteiny v tom hrají hlavní roli. Jejich provázání je základem všeho živého. Od bakterií a řas přes oves a žížalu po člověka a delfína, všechno živé uchovává dědičnou informaci v DNA; pomocí RNA, která se od ní odvozuje, si vyrábí proteiny; a ty pak využívá ke všem životním funkcím od stavby těla po dýchání. Všechny nukleové kyseliny všech živých tvorů jsou pravotočivé. Všechny aminokyseliny, ze kterých se skládají proteiny, jsou levotočivé. Většina cukrů využívaných živými organismy existuje v obou zrcadlových podobách, život však preferuje jen jednu z nich. Nikdo neví proč – má se za to, že o tom rozhodla náhoda, která si před miliardami let prostě musela jeden směr ze dvou vyvolit.

Dnešní biologie však dovede i věci, které evoluce vynechala. Je možné syntetizovat proteiny i nukleové kyseliny, které jsou věrnými zrcadlovými obrazy svých přírodních vzorů. Jejich vzájemná souhra by fungovala úplně stejně.

Poskládat ze syntetických materiálů celou živou buňku prozatím přesahuje možnosti přírodních věd, zdá se však, že už ne na dlouho – a v žádném případě ne navždy.

Nabízí se tedy šokující a přitažlivá možnost vyrobit například bakterii – velmi jednoduchý jednobuněčný organismus – ze stavebních materiálů s opačnou chiralitou. Tvora ze světa za zrcadlem. Ne dnes, ne zítra, ale poměrně brzy. Zejména pokud by se při tom nehledělo na náklady.

Staré záruky neplatí

Tyto úvahy nejsou nové, až dosud však šlo o hypotetickou možnost. Dnes nabývá jasnějších obrysů, vědci ji promýšlejí důkladněji a docházejí ke zneklidňujícím závěrům.

Původně se předpokládalo, že zrcadlové organismy by byly velice křehké, zranitelné a především že by se ve světě naší nezrcadlové biochemie neměly čím živit. Zrcadlově obrácené trávicí enzymy a další složky metabolismu skutečně nemohou zpracovat potravu složenou z nezrcadlových látek. To mělo samo o sobě zaručovat bezpečnost. Zhruba řečeno: i kdyby nám zrcadlová bakterie utekla z laboratoře, záhy pojde hlady.

Důkladnější úvaha však ukazuje, že tak to není. Mnohé běžné bakterie, například všudypřítomná E. coli, dovedou brát energii i z látek, které žádnou optickou aktivitu nevykazují. Nejvíce jim sice chutná levotočivá forma glukózy, což znamená, že zrcadlová kopie této bakterie by preferovala pravotočivou verzi téhož cukru – a ta se v přírodě nevyskytuje.

Jenže – jak upozorňuje technická studie publikovaná v prosinci 2024 (k jejím autorům a jejich motivaci se záhy dostaneme) – „přírodní E. coli může růst na širokém spektru achirálních

(tj. takových, které se v zrcadle nemění, jako písmeno A v nápisu AMBULANCE, pozn. red.)

A aby to bylo ještě jasnější, dodávají: „V tomto ohledu není E. coli nijak zvlášť výjimečná. Hlavní metabolické dráhy života zahrnují řadu achirálních metabolitů, které jsou v přírodě poměrně hojné. Lze je relativně snadno získat a využít jako zdroje živin.“

Jinými slovy: zrcadlové bakterie by našly spoustu potravy jak všude kolem nás, tak přímo v nás.

Všežravé a nepoživatelné

Obyčejným bakteriím brání v neomezeném růstu hlavně to, že je neustále něco či někdo ničí, živí se jimi: jiné bakterie, jiní mikroskopičtí tvorové, imunitní systém složitějších organismů. To vyžaduje náležité biochemické mechanismy: najít, zabít, strávit, převést na energii. Většina těchto mechanismů je stereospecifická, to znamená, že očekávají svůj terč ve správné – nezrcadlové – podobě. Dovedou se vázat, obrazně řečeno, jen na levou rukavici. S pravou si neporadí.

Náš imunitní systém by patrně byl proti zrcadlovým bakteriím bezbranný, a to nejen při prvním setkání (jako u většiny zcela nových patogenů), ale trvale. Nedokázal by se na ně vůbec adaptovat, stejně jako z levé rukavice neuděláte pravou. Ledaže ji obrátíte naruby, jenže to pak už není stejně vyhlížející rukavice.

To se netýká jen lidí. Bakteriálními infekcemi trpí většina živočichů i rostlin. Zrcadlové bakterie by se tam všude množily neomezeně: tvorové, kteří jsou všežraví a zároveň nepoživatelní, nenapadnutelní, nezničitelní. Noční můra z hororu jako vystřižená.

Potíž by byla i s léky a vakcínami. Ty stávající by zcela určitě nezabíraly – ze stejných důvodů, z jakých by neměl šanci imunitní systém. Patrně by bylo možné vyvinout nové, specifické vůči zrcadlovým tvorům, nějakou dobu by to však trvalo. A bakterie, které nenarážejí na žádné překážky a nacházejí dostatek potravy, se množí exponenciálně: velikost kolonie se zdvojnásobuje za pevně daný čas, který se obvykle měří spíše v hodinách než ve dnech.

Jestli zrcadlové bakterie stvoříme – to není jednoduché, není to schůdné dnes, ale v blízké budoucnosti taková možnost nastat může – a jestli nám utečou z laboratoře (což je dost pravděpodobné, i ta nejlepší bezpečnostní opatření opakovaně selhávají), mohou se dít velice nepříjemné věci. Nemluvě o tom, že podobný únik může někdo způsobit záměrně, se zlým úmyslem.

Ať o tom ví veřejnost

Když biochemici z různých pracovišť, jež mají k problematice zrcadlových tvorů blízko, zvážili současnou situaci, dospěli k závěru, že je načase jednat. „Nemyslíme si, že přitáhnout pozornost k hrozbě je vždy tím nejlepším způsobem, jak ji zmírnit,“ začínají své prohlášení, „v tomto případě jsme však přesvědčeni, že zveřejnění a otevřená vědecká diskuze jsou nutné.“

Seznam autorů obsáhlé technické studie čítá 24 jmen, zastoupena jsou především výzkumná pracoviště z USA. Studii doplňuje článek v časopise Science, pod nímž je podepsána podobná sestava expertů. Uvádějí, že jejich cíle jsou dva: upozornit na nebezpečí laboratorních nehod, na rizika dobře míněného výzkumu – a doporučit nastavení pravidel a kontrol bránících vědomému zneužití.

Výzkum možností, jak syntetizovat zrcadlové organismy, každopádně existuje. Autoři varovné výzvy uvádějí, že je financován v USA, EU i Číně.

Iniciativ, kdy sami vědci vyzývají k omezení nebo zastavení nějakého konkrétního výzkumu, poslední dobou přibývá: připomeňme především několik takových varování ohledně umělé inteligence. Podobná varování dovedou zaujmout a na nějakou dobu vyděsit veřejnost (zejména díky zesílení, jež jim dají média), zatímco odborníci je vnímají spíše skepticky. V tomto případě může být situace jiná v tom, že zatím jde o poměrně malé výzkumné pole, takže seznam podepsaných reprezentuje jeho významnou část.

Zákaz výzkumu přináší svá vlastní rizika. Očividně může způsobit, že znalostmi nebezpečné technologie budou disponovat jen ti, kdo se odmítnou řídit navrženou etikou. Subtilnější problém spočívá v podkopávání důvěry ve vědu jako celek. Na druhou stranu je jasné, že některé nové hračky, na které by si přírodovědci rádi sáhli, mohou být nesmírně zhoubné. Obrovská síla, kterou přírodní vědy mají, vyžaduje náležitou odpovědnost, ale odkud se vezme a jak bude fungovat, to zatím vůbec není jasné.