Lékaři, kteří díky předchozímu výzkumu vědí, že příčinou těchto potíží je mutace toho či onoho genu, nechají připravit jeho opravenou verzi.
Pomocí speciálně upraveného viru se upraví pacientovy buňky tak, aby v nich byla chybná verze genu nahrazena tou správnou.
Takto upravené buňky se vrátí do těla pacienta, a jelikož se jedná o krevní kmenové buňky, začnou vytvářet různé typy normálních zdravých krvinek - včetně těch bílých, díky kterým může dojít k obnově imunity.
Dítě se tak ve většině případů může zapojit zpátky do normálního života a věnovat se běžným činnostem - hrát si s ostatními, být venku, nemuset dýchat jen přefiltrovaný vzduch nebo prostě jen obejmout své rodiče.
Nejde o fantazii, takové případy se opravdu se staly.
A to díky genové terapii, která - poté, co si prošla svým "obdobím temna" - postupně otevírá v medicíně nové obzory.
Profesoři Adrian Thrasher a Bobby Gaspar z UCL Institute of Child Health se zaměřili na dvě formy zmíněného onemocnění, pro které se používá anglická zkratka SCID.
Doposud byla jediným způsobem, jak imunitu alespoň částečně obnovit, transplantace kostní dřeně. Ne vždy se však podaří najít vhodného dárce.
V tomto případě prošlo léčbou pomocí genové terapie celkem šestnáct dětí - a u čtrnácti z nich byla úspěšná.
Deset z léčených dětí trpělo onemocněním označovaným jako X-SCID, kterému se někdy říká syndrom "chlapce v bublině".
Důvodem tohoto označení je, že mutace, která onemocnění způsobuje, je vázána na pohlavní chromozom X a postihuje prakticky jen chlapce; ti potom musejí být, kvůli selhání imunity, umístěni ve speciálních "stanech".
Gen, který bývá v tomto případě postižen, je předpisem pro bílkovinu, fungující jako příjemce signálu důležitého pro vývoj různých typů bílých krvinek.
Jejich praktická nepřítomnost způsobuje silnou náchylnost k infekcím všeho druhu - dítě tak může zabít i jednoduchá bakteriální či virová infekce, a musí být proto izolováno od všech možných zdrojů nákazy.
Právě proto bývají tyto děti umísťovány do už zmiňovaných "stanů", do kterých je jim přiváděn filtrovaný vzduch - odtud přízvisko "v bublině".
U všech deseti dětí se podařilo obnovit funkci ochranných bílých krvinek, a ony se tak mohly vrátit zpět do normálního života.
Noční můra lékařů, kteří se kdy na genové terapii podíleli - chybné vložení genetické informace a rozvoj leukémie - však bohužel nastala i zde.
Objevila se pouze u jednoho z dětí - útěchou může být to, že se onemocnění přesunulo do fáze remise (bez klinických projevů nemoci), a ve výsledku byla navíc díky tomu vyvinuta ještě o něco bezpečnější léčba.
Zbylých šest dětí mělo od narození poškozenou funkci enzymu zvaného adenosin deamináza (ADA).
Onemocnění, stejně jako v předchozím případě, provází fatální nedostatek bílých krvinek. Kromě transplantace kostní dřeně se zde nabízí ještě velmi drahá a často nepříliš účinná terapie, při které se do těla poškozený enzym pravidelně dodává (zkracuje se jako ERT).
U čtyř dětí se podařilo funkci imunitního systému obnovit - u třech dokonce do té míry, že již dále nepotřebovaly pokračovat v další léčbě.
U žádného z dětí se navíc neobjevila leukémie. Rýsuje se tak velmi slibná alternativa pro pacienty, kteří neseženou vhodného dárce kostní dřeně.
Podle hlavního autora obou studií, profesora Gaspara, podstoupilo genovou terapii poškozeného enzymu ADA k srpnu loňského roku asi třicet dětí.
U sedmdesáti procent z nich došlo k jasnému zlepšení zdravotního stavu, a žádné navíc v důsledku léčby nezemřelo. "Jsme nadmíru potěšeni výsledky obou programů," říká profesor Gaspar.
Zároveň dodává, že se už nyní po celém světě rozbíhají klinické testy genových terapií zaměřených na další druhy poruch imunity.
"Také bychom rádi tento přístup použili i v případě další nemocí - například dědičných poruch metabolismu," dodává Gaspar.
Je potěšující vidět, kam se v posledních letech genová terapie posunula.
Její prvotní rozkvět byl přitom na dlouhou dobu zbržděn několika úmrtími nebo rakovinami, které se u pacientů v důsledku léčby objevily.
Asi nejznámějším je případ Jesseho Gelsingera z roku 1999.
Obrovské množství virových částic s upravenou kopií mutovaného genu u něj spustilo silnou imunitní reakci. Chlapec upadl do kómatu a za čtyři dny od začátku léčby zemřel v nemocnici na selhání orgánů.
Z této i ostatních chyb se ale lékaři poučili.
„Funguje to tak, že vezmeme jako šablonu jedno dlouhé vlákno DNA a smícháme ho se stovkami krátkých vláken, které jsme navrhli a objednali od soukromé společnosti. Když je smícháme a dáme jim čas, aby se spojily dohromady, na konci dostaneme tvar, jaký potřebujeme,“ říká Shawn Douglas, jeden z autorů studie.
Douglas je také jedním z autorů volně dostupného programu s názvem Cadnano, který pomocí grafického rozhraní umožňuje jednoduše navrhovat trojrozměrné struktury DNA origami. Program zná způsob, jakým se molekuly DNA skládají dohromady, a umožňuje přeložit požadovaný tvar molekuly do řeči DNA sekvencí. Ty si pak vědci mohou buď vyrobit, nebo objednat u soukromých firem, jako je například DNA 2.0.
Právě pomocí programu Cadnano výzkumníci navrhli strukturu připomínající barel nebo plechovku, na jejímž konci je něco, co plní funkci zámku – když narazí na hledanou molekulu, uvolní náklad nacházející se uvnitř barelu (tímto nákladem může být například lék). Vědci vyzkoušeli 6 kombinací tohoto zámku, které byly nastaveny tak, aby reagovaly na definované druhy rakovinových buněk. Miliony těchto nanorobotů pak vypustili ve zkumavce do roztoku zdravých a nádorových buněk. Nanoroboti skutečně dokázali najít a zničit rakovinové buňky, zatímco zdravé nechali nepoškozené.
Aby tito nanoroboti mohli fungovat v živém organismu, bude ale potřeba překonat několik překážek. Nanoroboti mohou být zničeni v játrech, nebo je mohou rozbít speciální enzymy, které v živých organismech rozkládají zbloudilé fragmenty DNA.
Shawn Douglas už ale má nápady, jak tyto problémy překonat. „Dalo by se je (nanoroboty) pokrýt látkou jako polyethylenglykol, která se běžně používá k prodloužení doby, po jakou mohou léky zůstat v těle,“ řekl časopisu Nature. „Nebo by se dalo vypůjčit si inspiraci u jiných biomolekul nebo buněk, jako jsou červené krvinky, které mohou dlouhou dobu cirkulovat v krvi.“
Jiným omezením současné verze nanorobotů je, že reagují pouze na místa na povrchu cílových buněk. Pokud by se terapeutický cíl nacházel uvnitř buňky, bylo by použití nanorobota problematičtější. Tým Shawna Douglase už začíná uvažovat o testování na myších, na kterém by se ukázalo, jaký má tato technologie reálný terapeutický potenciál.
Během 1. světové války ve Francii měl Hitler jako německý voják krátkodobý poměr s šestnáctiletou francouzskou dívkou Charlottou Lobjoie. Seznámil se s ní v červnu 1917 v městě Fournes-in-Weppe nedaleko Lille. Byl tam na opušťáku.
Lobjoiová později řekla svému synovi: "Jednoho dne jsem kosila s ostatními ženami trávu, když jsme na druhé straně ulice uviděli německého vojáka. Měl skicák a kreslil. Ženám to přišlo zajímavé a chtěly vidět, co kreslí. Požádaly Charlottu, aby se s ním dala do řeči.
Hitler a Charlotta Lobjoiová spolu krátce chodili a Lobjoiové se pak narodil v březnu 1918 syn, Jean-Marie, který byl počat jednoho "opilého" večera v červnu 1917.
Matka mu řekla: "Když byl tvůj otec přítomen, což nebylo často, bral mě na procházky do krajiny. Ale většinou to dopadlo špatně. Otec v přírodě přednášel projevy, kterým jsem nerozuměla. Francouzsky neuměl a měl projevy v němčině k imaginárnímu obecenstvu. Na mou reakci tvůj otec vždycky zuřil, tak jsem raději nereagovala."
Jean-Marie byl později adoptován a přijal jméno Loret. V roce 1939 bojoval proti německé invazi a bránil Maginotovu linii. Zemřel ve věku 67 let v roce 1985.
Naproti tomu belgický novinář Jean Paul Mulders tvrdí, že podle jeho testů DNA (Mulders údajně analyzoval zaschlé sliny na poštovních známkách, nalepených na dopisy odeslané Loretem) Loret Hitlerovým synem nebyl.
Podrobnosti ve francouzštině ZDE
Londýn - Kanadští vědci přišli na způsob, jak pomocí hormonů vytvořit obrovského "supermravence", který připomíná své předky, jež žili na Zemi před desítkami milionů let. Mravence s velkou hlavou a obrovskými kusadly dokážou přivést na svět tak, že do mravenčích larev vpraví dávku růstového hormonu - namísto obvyklé kasty vojáků se tak rodí několikanásobně větší a vyvinutější jedinci. Píše o tom odborný časopis Science.
Vědecký tým z kanadské McGillovy univerzity se zabýval rozšířeným mravenčím rodem Pheidole. V něm se vyskytují menší jedinci, takzvaní dělníci, a větší - vojáci. I v přírodě jsou někdy k vidění zvlášť vyvinutí mravenčí vojáci, kteří přerůstají všechny ostatní příslušníky mraveniště a starají se o jejich bezpečnost.
Kolik lidí u nás mnohočetným myelomem trpí?Každý rok diagnostikujeme asi 400 nových pacientů. Toto velice vážné onemocnění postihuje jeden typ bílých krvinek, takzvané plazmatické buňky, a způsobuje mnoho komplikací. Příznaky nejsou zpočátku jednoznačné, mnoho pacientů je odhalí až v pokročilém stadiu s mnoha změnami organismu, které se již nedají navrátit. Pak je horší i léčba. Je to záležitost především starších lidí, průměrný věk pacienta je 60 až 65 let, proto pro ně i pětileté či sedmileté přežití hraje velkou roli.
Jak k této nemoci člověk přijde?Každý pacient se ptá, proč zrovna já. Co ji způsobuje, jednoznačně říct nedokážeme. Pravděpodobně se jedná o souhru faktorů, jako je výživa, záření způsobující karcinomy, prostředí a podobně. Není zde jednoznačně prokázána dědičnost, nemoc není infekční.
Jak se projevuje?Poškozením kostí, vysokou hladinou vápníku v krvi, bolestmi kostí, samovolnými zlomeninami. Nejčastěji bývají poškozeny obratle, poškození utlačuje míchu a projevuje se bolestí zad, mohou ochrnout nohy. Mnohočetný myelom také vede k poškození kostní dřeně a tím i ke snižování počtu červených a bílých krvinek, krevních destiček a obranných protilátek, s čímž souvisí časté a závažnější infekce a poruchy imunity. Třetí orgán, který nemoc zasahuje, jsou ledviny. Vlivem jejich poškození dochází k otokům nohou a poruchám močení.
Oznamujete ale průlom v léčbě této plíživé nemoci...V posledních deseti letech se nám daří zvyšovat přežití pacientů. Ještě před dvěma lety pacienti s tímto onemocněním průměrně přežívali pět let, dnes už je to sedm let. Dokonce se ukazuje, že u části pacientů se dá nemoc natrvalo vyléčit. Ještě před pár lety byl myelom nevyléčitelný a choroba se při jakémkoli léčebném schématu vracela. Nyní umíme až 20 procent pacientů vyléčit a dalších až 60 procent udržet dlouhodobě v dobrém stavu.
Co způsobilo zlom v léčbě?Nové léky, které dorazily do České republiky. Pokud nemoc včas indikujeme, dokážou pacienta trvale vyléčit, choroba se již nevrátí. Samozřejmě máme k dispozici léčbu jako u jiných onkologických onemocnění, ale tyto prostředky jsou mnohem účinnější. Léky cílí na nádorové buňky s tím, že tolik nepostihují ty ostatní, tudíž nemají tolik nežádoucích účinků jako klasická cytostatická léčba.
Dá se cílená léčba jednoduše popsat?Velmi zjednodušeně: jeden lék působí na poli odbourávání bílkovin jako zplodin buňky, které blokuje. Bílkoviny se tak v buňkách hromadí a tyto rychle se množící buňky zabíjí. Druhý typ léku potom působí na DNA a blokuje tvorbu nádorových buněk, zatímco ostatní buňky nejsou tak zasaženy. Mnohočetný myelom je charakteristický tím, že se buňky množí velice rychle, proto můžeme léčebnou odpověď sledovat už v několika týdnech, maximálně měsících. Léky mají samozřejmě nežádoucí účinky, víme o nich, ale jsou nesrovnatelné s ostatní léčbou.
Kolik stojí léčba jednoho pacienta?Vstupní léčba pacienta stojí asi milion korun. Vypočítali jsme, že rok života tohoto pacienta stojí 170 tisíc korun. Mnohým se to může zdát mnoho, ale bavíme se o přežití člověka. Navíc léčba pacientů s jinými onkologickými problémy je mnohem dražší a délka jejich přežití se prodlužuje většinou jen o měsíce.
Je nutné, aby pacient pobýval v nemocnici?Z velké části se jedná o léčbu ambulantní a pacientům tak poskytujeme co nejvyšší komfort. Výjimkou je transplantace krvetvorných buněk, která je stále jedním z nosných bodů terapie.
Proč tedy léčbu nenasadíte u všech potřebných pacientů?Problémem jsou zastaralá pravidla z doby, kdy jsme se učili s těmito léky pracovat. Léčba mnohočetného myelomu je ekonomicky náročná, proto jsme se snažili v omezených finančních možnostech od pojišťoven léčbu směřovat na ty pacienty, kteří z toho mohou zejména profitovat, a proto jsme si i my s pojišťovnou dohodli kritéria, jak dlouho pacienta léčit a kolik léčebných cyklů má podstoupit.
Léčba je omezena na osm až devět cyklů. V poslední době se ale posunula a nové studie ukazují, že i pacienti, kteří nedospějí po čtyřech cyklech ke zlepšení, mohou ještě z pokračování léčby profitovat. Jenže pravidla vznikla asi před šesti lety a dodnes platí. Už ale nehrají pro pacienta, ale proti pacientovi, proto je chceme zrušit. Je sice možné, že vstupní léčba bude dražší, ale pacient už pak není léčen a nepotřebuje další léčení v dlouhodobém horizontu, a nezatěžuje tak zdravotní systém.
Jednáte s pojišťovnami o nějakém navýšení úhrad za tuto léčbu?Pojišťovny jsme v rámci České myelomové skupiny informovali asi před měsícem a na potřebě změny se s námi v podstatě shodují. Jediné omezení, které nás nyní trápí, je ze strany Státního ústavu pro kontrolu léčiv, kde platí stará pravidla. Jednáme proto o vytvoření nových léčebných doporučení a nastavení pravidel, která budou odpovídat současné moderní léčbě.
Zhoubné onemocnění krvetvorby. Patří mezi nádorová onemocnění krve, podobně jako leukemie. Onemocnění vzniká v kostní dřeni, kde zasahuje některé typy plazmatických buněk, jež pomáhají chránit tělo proti infekci a onemocněním produkcí protilátek. V případě nemoci dochází k nekontrolovanému množení plazmatických buněk. Abnormální buňky, zvané myelomové, zabírají v kostní dřeni stále více prostoru na úkor buněk zdravých a utlačují je. V kostech se vytvářejí ložiska patrná na rentgenu jako otvory. Proto se onemocnění nazývá mnohočetný myelom, což je v řečtině otvor v kosti.
Zdroj: CMG
Brožurku o nemoci můžete stáhnout zde
Vedle moderních léků zvyšuje naději na úplné vyléčení pacientů včasné odhalení nemoci. Česká myelomová skupina proto spustila před třemi lety vzdělávací projekt CRAB. Cílí na praktické lékaře, neurology, revmatology a nefrology, které učí rozpoznávat příznaky.
Podle Strauba je reakce lékařů dobrá.Včasné zachycení nemoci stouplo o deset procent, to znamená, že při zhruba 400 nových případech ročně 40 pacientů dostalo díky projektu šanci na úplné vyléčení. Rovněž poklesl počet nově diagnostikovaných pacientů s onemocněním v závažném stavu.
CRAB je zkratkou anglických názvů projevů nemoci: C je vysoká hladina vápníku (hyperCalemie), R postižení ledvin (Renal), A postižení kostní dřeně (Anemie) a B postižení kostí (Bone).
"Je to průšvih. Je to průšvih takového rázu, že to přesahuje možnosti kraje. Musí se to řešit na úrovni vlády, podobně jako se v 90. letech řešila situace s ovzduším v severních Čechách,“ říká Šrám o situaci na Ostravsku.
Od roku 2008 jste zkoumali ovzduší na Ostravsku. Jak se tam tedy lidem žije? Životní prostředí je tam znečištěno jiným způsobem než v jiných částech republiky. Ve zprávách často slýcháme, že byl na Ostravsku překročen limit pro výskyt prachových částic v ovzduší. V tomto regionu jde hlavně o jemné prachové částice, které produkuje průmysl a které se lidem dostanou dýchacími cestami až do krve. Tyto částice na sebe váží různé organické látky, například karcinogenní benzoapyren. Například v Ostravě-Porubě je jeho koncentrace čtyřikrát vyšší než v Praze na Smíchově.
Jak znečištěné ovzduší v Ostravě konkrétně ovlivňuje zdraví lidí? Kvůli zvýšené koncentraci karcinogenního prachu se tu rodí více dětí s nižší porodní váhou. Děti v předškolním věku, zejména v prvních dvou letech života, jsou častěji nemocné s dýchacími cestami. Lidé ve středním věku mají zase zvýšený výskyt kardiovaskulárních onemocnění a cukrovky.
Ovlivňuje životní prostředí na Ostravsku i délku života? V 80. letech odpovídala střední délka života u mužů celorepublikovému průměru. Nyní tam muži žijí o dva roky méně než je průměr ČR. Podobně to pozorujeme v pánevních oblastech severních Čech, kde se v 90. letech investovalo do ochrany ovzduší. Domníváme se tedy, že pokud jsou lidé vystaveni hodně znečištěnému ovzduší, nesou si to v sobě po několik desetiletí.
Do vašeho výzkumu jste zařadili i děti z Ostravy-Bartovic, kde sídlí podnik Arcelor Mittal. Na co jste přišli? Pediatrička, pod kterou v tomto obvodě spadá asi 1200 dětí, nás upozornila, že se tam od roku 2003 prudce zvyšuje počet dětí trpících astmatem. Nyní tam má astma zhruba třetina dětí z těch 1200. Vybrali jsme tedy sto astmatických dětí z Bartovic a sto z kontrolního okresu Prachatice. Zjistili jsme, že zatímco u prachatických dětí jde zejména o alergický typ astmatu, děti v Bartovicích trpí nealergickým astmatem vyvolaným patrně znečištěným životním prostředím.
Údajně jste zjistili, že lidé na Ostravsku mají speciální gen, který jim umožňuje lépe čelit smogu... To vzniklo na základě populárních výroků Jarka Nohavici, který říkal, že mají ostragen a podobně. My jsme prováděli výzkum na rozsáhlé skupině dobrovolníků. Ta zahrnovala městské strážníky z Prahy, úředníky z krajského úřadu v Ostravě, městské strážníky z Havířova a Karvinné a několik dobrovolníků z Ostravy-Bartovic.
Těmto lidem jsme na 48 hodin rozdali osobní monitory, které zachycují prach a pak se zjišťuje, jakým karcinogenům byli vystaveni. Například v roce 2009 byli úředníci v Ostravě, kteří pracují v uzavřených budovách, vystaveni koncentraci benzylaprynu 2,8 nanogramů na metr krychlový. U městských strážníků v Praze, kteří jsou převážně v terénu, to bylo jen 0,8 nanogramu.
A co ten smogový gen – existuje? To se takto nedá říci. Platí ale, že čím větší koncentraci karcinogenů je lidský organismus vystaven, tím vyšší je jeho poškození. Zjistili jsme ale, že když poškození dosáhne určitého stupně, už se dále nezvyšuje bez ohledu na koncentraci. Lidé, kteří jsou škodlivinám vystaveni dlouhodobě, se tak zřejmě dokáží adaptovat. Jejich organismus dokáže po čase zvládnout i vyšší koncentraci škodlivin než člověk, který na to není vůbec zvyklý. Toto zjištění je značně unikátní, něco takového se dosud nevědělo. Rozhodně to ale neznamená, že díky tomu je u lidí na Ostravsku vše v nejlepším pořádku.
Jak se dá situace s ovzduším na Ostravsku zlepšit? Bylo by potřeba hlavně pořádně zanalyzovat zdroje znečištění. To se v posledních letech vůbec neudělalo, a tak se těžko může vypracovat nějaký účinný nápravný program. Představitelé ostravského magistrátu tvrdí, že znečištění způsobují ze třetiny lokální topeniště, ze třetiny doprava a ze třetiny průmysl. Myslím, že tohle není vůbec pravda. Podle mě je průmysl tím hlavním znečišťovatelem.
Váš výzkum, který probíhal ve dvou fázích, bude nyní po třech letech končit. Proč? Každý výzkum je časově omezen. Rozdíl oproti minulosti je, že se nám zatím nepodařilo najít nikoho, kdo by byl pokračování výzkumu ochoten zaplatit. Hlavním sponzorem bylo v minulosti ministerstvo životního prostředí. Upozorňuji je prakticky už rok, že by bylo vhodné si říci, co bude dál. Zatím mám ale pocit, že je to tam každému jedno.
Dělá to na vás dojem, že nechtějí, abyste pokračovali? Že tu situaci ve skutečnosti nechtějí řešit. Je to asi takhle - když o něčem nevíte, tak na to nemusíte reagovat. A to, co jsme zjistili, jsou věci, na které se reagovat musí. Mluvíme tu o zátěži regionu o jednom milionu lidí. Je to průšvih. Je to průšvih takového rázu, že to přesahuje možnosti kraje. Musí se to řešit na úrovni vlády, podobně jako se v 90. letech řešila situace s ovzduším na severu Čech. Tehdy vláda například investovala šest miliard korun do plynofikace. Nyní by se podobným způsobem mělo rozhodnout, jak se bude rozvíjet průmysl v Moravskoslezském kraji a jak se budou modernizovat provozy. Ty se totiž až na čestné výjimky za posledních dvacet let nemodernizují.
Poslanci dnes projednávali novelu, která by mužům dávala na popření otcovství tři roky od narození dítěte. V současnosti to mohou učinit pouze do doby, než je dětem půl roku. Toto ustanovení však ke konci letošního roku zrušil Ústavní soud, podle kterého je šestiměsíční doba příliš krátká. Předkladatelé novely chtěli schválit návrh zrychleně již v prvním čtení, opoziční ČSSD s tím však nesouhlasila. Pavel Staněk z ODS podotkl, že kvůli jejich vetu možná nebude lhůta od příštího roku upravena vůbec.
Také ministerstvo spravedlnosti původně do nového občanského kodexu, který by měl začít platit od roku 2014, navrhovalo prodloužit otcům možnost popřít, že potomek je jejich, na tři roky od narození dítěte. S návrhem ústavně-právního výboru však problém nemá. "Pozměňovací návrhy vzešly ve velké většině z projednávání zákoníku mezi experty ministerstva a poslanci a senátory parlamentních stran," zopakovala dnes mluvčí úřadu Tereza Palečková.
Kodex původně počítal také s tím, že by mohlo popřít otcovství i dítě poté, co se stane svéprávným. Výbor však tento paragraf vypustil. "Původní návrh považujeme za nesprávný, protože by pouze nechal vydělat různým laboratořím pro výzkum DNA," zdůvodnil rozhodnutí na webu ODS poslanec Marek Benda. Výbor také změnil ustanovení, které dává nejvyššímu státnímu zástupci pravomoc podat návrh na popření otcovství i po uplynutí lhůty. Nově navrhl, aby soud mohl zmeškání lhůty prominout, pokud to bude zájem dítěte vyžadovat.
Další změnou v rodinném právu z dílny ústavně-právního výboru je úprava ústavní výchovy. Práva dětí navrhují poslanci posílit tak, že je nepůjde umístit do dětských domovů na dobu neurčitou, ale maximálně na tři roky. Poté bude muset soud znovu rozhodnout. "Tato změna souvisí s naší celkovou snahou směřovat děti z dětských domovů zpět do rodinného prostředí nebo pěstounské péče," vysvětlil Benda.
Mediální pozornost přilákal také jeho návrh začlenit do zákoníku povinnost dětí poslouchat své rodiče. Podle této změny mají mít rodiče právo při výchově svých dětí používat přiměřená výchovná opatření a děti mají povinnost se jim podřídit. Podle poslance to však rozhodně neznamená omezení práv dětí. "Strašení soudy, před kterými se zodpovídají ze svého chování vůči rodičům neposlušné děti, je totiž hloupé a vychází z neznalosti příslušného ustanovení i kontextu, do něhož je zasazeno," uvedl.
Ustanovení je podle něj deklaratorní, stejně jako například povinnost manželů zachovávat si věrnost či právo na hledání vlastního štěstí. Zároveň však prý může ve výjimečných případech chránit rodiče před "případnou šikanou ze strany skutečně problematických dětí či ze strany jejich samozvaných ochránců".
Nový občanský zákoník je ve sněmovně před závěrečným schvalováním. V úterním druhém čtení v něm poslanci příliš mnoho změn nenavrhli. Opoziční KSČM chce předlohu zamítnout v závěrečném hlasování, které by se mohlo uskutečnit příští týden.
Tento enzym je ve zvýšené míře produkován u neplodných žen v průběhu menstruačního cyklu, kdy se děloha připravuje na zahnízdění oplodněného vajíčka.
Aby lépe pochopili jeho funkci, pozorovali vědci na myších, je-li enzym bez přestání aktivní. Některé z genů, které jsou normálně v děloze přítomné, zmizely. Docházelo k problémům s plodovou vodou a embryo samotné nebylo schopné se v děloze zachytit a vyvíjet.
Pokud nebyl daný enzym produkován vůbec, sice došlo k uchycení a zahnízdění oplodněného vajíčka, ale později docházelo ke krvácení, zpomalení růstu embrya a nakonec k potratu. A ukázalo se, že hlavním důvodem je zejména velká citlivost k poškození kyslíkovými radikály.
Onou bílkovinou je SGK1, enzym, který reguluje další bílkoviny tím, že na ně "navěšuje" fosfor. Tím mění jejich stavbu a v důsledku toho i aktivitu nebo umístění.
V případě SGK1 bylo zjištěno, že hraje významnou úlohu zejména v odpovědi buňky na stres.
Avšak vysoké hladiny této bílkoviny jsou spojeny s některými onemocněními, ať už se jedná o vysoký tlak nebo diabetickou nefropatii. Ukazuje se tak, že je nezbytné velmi přesně regulovat jeho množství v danou chvíli a na daném místě.
Londýn - Vědci identifikovali bílkovinu, která je zodpovědná za mnoho případů ženské neplodnosti a opakovaných potratů, jejichž příčina nebyla doposud známá.
Profesor Jan Brosens z Imperial College London, který celou studii vedl, řekl agentuře Reuters, že v budoucnu by u žen, které mají problémy s otěhotněním, mohla být před provedením umělého oplodnění podána látka, která by SGK1 blokovala.
Další možné využití tohoto objevu je na poli antikoncepce - látka zvyšující hladinu tohoto enzymu by tak mohla účinně zabránit případnému otěhotnění.
Madhuri Salker, další člen výzkumného týmu, Reuters řekl, že právě náchylnost děložní sliznice k buněčnému stresu (způsobená nízkou hladinou SGK1) vysvětluje příčinu opakovaných potratů u některých žen.
"V budoucnu bychom tak pomocí biopsie děložní sliznice mohli zjistit, jaké potenciální komplikace mohou přijít, a ženy by tudíž mohly být léčeny ještě před otěhotněním."
Výsledky studie publikované v časopise Nature Medicine tak představují slibnou naději pro mnohé z neplodných párů.
Jejich počet se v České republice odhaduje na 15 %. Přibližně u třetiny z nich je problém na straně muže; stejný podíl potom připadá i na ženy. Třetí třetinu pak představují páry, u nichž jsou problémy u obou partnerů, nebo jsou neznámé.
K naklonování osmi kojotů, kteří se narodili 17. června, bylo použito kůže této psovité šelmy. Jádro buňky kojota bylo přeneseno do vajíčka feny běžného psa, z něhož bylo předtím odstraněno původní jádro.
Zvířata budou vyrůstat v jihokorejské provincii Kjonggido, jejíž vláda projekt financovala, a později budou darována zoologickým zahradám v Jižní Koreji i v cizině.
"Nyní probíhá klonování psa hyenovitého a v budoucnu se chceme pokusit o klonování mamuta," uvedl Kim Mun-So, guvernér provincie Kjonggido. K replikaci mamuta chtějí experti použít vajíček slona a mamutí DNA z až 20 000 let starých vzorků kostní dřeně, svalů a kůže tohoto prehistorického zvířete, které byly nalezeny v ledu sibiřské tundry.
Hwang vyvolal mohutný skandál v mezinárodní vědecké komunitě v roce 2005, kdy se ukázalo, že jeho tvrzení o úspěšném naklonování lidských kmenových buněk bylo podvodné. Vědec totiž výsledky práce na lidských embryích zfalšoval. Kvůli podvodu byl Hwang vyloučen z univerzity, na níž pracoval, a v roce 2006 začalo soudní řízení, v němž byl tento muž uctívaný kdysi jako jihokorejský národní hrdina obžalován z podvodu a zpronevěry dotací. Do vězení nakonec nešel.
Úspěchy Hwangova týmu při klonování zvířat naopak nezávislí experti potvrdili. K těmto úspěchům patří i fakt, že Hwang se v roce 2005 stal prvním vědcem, kterému se podařilo naklonovat psa.
Izraelským vědcům se podařilo objevit gen, jehož vada způsobuje krátkozrakost.
Myopie neboli krátkozrakost je nejčastější vadou lidského oka. Kromě toho, že lidé s myopickýma očima musejí korigovat svůj zrak, jsou také více ohroženi dalšími problémy včetně šedého a zeleného zákalu, odchlípením sítnice (oddělení sítnice od zadní části oční koule) a degenerací tzv. žluté skvrny, kde je vidění nejostřejší. Krátkozrakost je do značné míry dědičná. Tomu, co ji způsobuje na molekulární úrovni, ale začínáme rozumět teprve nyní. Výzkumníkům z Ben Gurionovy univerzity v Negevu se podařilo identifikovat vadný gen, který vyvolává těžkou krátkozrakost u příslušníků jednoho beduínského kmene z jihu Izraele.
Gen LEPREL1 kóduje enzym, který je v oku nezbytný pro konečnou úpravu molekul kolagenu. Pokud je gen vadný, vzniká abnormální forma kolagenu, kvůli které oční koule dostane protáhlejší tvar. V příliš dlouhém oku se paprsky světla usměrněné čočkou sbíhají už před sítnicí místo na ní, a vidění je proto neostré.
Zdroj: American Journal of Human Genetics
Před dvěma lety se svět dozvěděl o narození štěněte Rubyho, které pod ultrafialovým světlem svítilo červeně. Tegon se však od svého fluoreskujícího předchůdce liší v několika zásadních věcech. Svítí zářivě zeleným světlem a nesvítí stále.
Tegon je unikát. Vědcům z Národní univerzity v Soulu se totiž povedlo, aby se fluoreskující proteiny zapínaly a vypínaly při podání určitých drog (antibiotika doxycyklin), které se fence nasypou například do potravy. Pouhým okem jsou účinky aktivace proteinů vidět jen jako mírné zežloutnutí kůže psa, ale pod UV zářením celé tělo zvířete svítí jasně zelenou barvou.
K vytvoření transgenního zvířete (Tegon) použili vědci klonování. Nejdříve vložili do jádra psích kožních buněk gen fluorescenčního proteinu. Tento fragment DNA řídil expresi genu, což znamená, že řídil proces převedení uložené informace v genu do reálné buněčné funkce – v tomto případě do schopnosti svítit.
Takto upravené jádro tělní buňky se zaneslo do vajíčka, které již bylo zbaveno vlastní dědičné informace. Vzniklý zárodek se vložil do náhradní psí matky. Po 60 dnech březosti se narodila Tegon. Ta je již dva roky podrobována testům, ze kterých mohli vědci nyní vyvodit jasné závěry.
Kromě skutečnosti, že díky záření mohou vědci odhalit mnoho chorob nebo sledovat jejich průběh, je tu ještě jeden úspěch. Vědci si totiž ověřili, že lze takto aktivovat různé vlastnosti buněk. Místo genu způsobujícího fluorescenci by se zvířeti vložil gen způsobující u člověka závažné onemocnění, jako jsou Parkinsonova choroba či Alzheimerova choroba. Vědci by tak mohli sledovat přesný průběh onemocnění.
Organizace na ochranu zvířat pravděpodobně budou brojit proti těmto zásahům vůči přírodě. Avšak právě psi mají dostatečný genecký potenciál, aby na nich vědci mohli testovat průběh lidských chorob. Mají totiž přibližně 268 typů genetických onemocnění podobných lidským nemocem. Také jejich fyziologické a anatomické podobnosti činí psy vhodnými modely při testech. Vědci si ale psy oblíbili také pro jejich snadnější zvladatelnost a vysokou míru komunikativnosti, kdy díky svému kontaktu s člověkem poskytují mnohem více vzorků než myši či jiná drobná zvířata.
Ačkoliv jsou však geny psů sebevíce podobnější lidským genům, lidské geny to nejsou. Proto vědci zastávají názor, že nejlepším „pokusným zvířetem“ by byl sám člověk.
Pokusy na lidských embriích jsou zatím stále ještě zakázané, ale kdo ví, co se děje za zavřenými dveřmi laboratoří. A byl by to opravdu takový prohřešek proti lidskosti, když z použitých vajíček a embrií by se stejně nový člověk nenarodil? Dokáže si vůbec člověk připustit, že tyto „lidské oběti“ mohou sloužit k obrovským lékařským účelům?
Souhlasili byste s povolením takovýchto testů? Nebo vám to přijde příliš nehumánní?
Tip: O svítící feně Tegon informoval i web Singularity Hub.
Co máme zapsáno v genech, to nám (zatím) nikdo neodpáře. Z někoho se může stát skvělý šachista nebo fotbalista, někdo si odnese z loterie "vlohu" vykrvácet i z malého zranění.
Medicína s tím zatím mnoho neudělá. Ale pomalu se to začíná měnit. Myšlenka opravy genů, pro kterou se ujal cizojazyčně znějící výraz genová terapie, nabývá konkrétních obrysů. V posledních letech genetici a lékaři zdokonalují známé postupy a pracují na jejich rozšíření .
Předvádí při tom "kousky" nedávno ještě nemožné, třeba jako skupina kolem Katherine Highové z Dětské nemocnice ve Filadelfii a tým odborníků z firmy Sangamo BioSciences. Své výsledky popisují v časopise Nature (shrnutí studie je dostupné zde, plný text je placený). Těm se podařilo ve změti DNA přímo v těle živého tvora přesně najít a opravit jednu jedinou konkrétní vadu. A opravdu mu tím pomoct.
Úspěch práce trochu zaskočil i samotné autory studie. "Myslela jsem si, že to nepůjde," tvrdila Katherine Highová pro časopis The Scientist. Ani její kolegové výsledkům nechtěli věřit, dokud si je znovu sami neprověřili. Co vlastně provedli? Vědci vyléčili laboratorní myši z dědičné nemoci pouhou injekcí. Jenom zvenčí, bez zákroku v těle zvířat, napravili jeden konkrétní "překlep" v DNA.
Zvířata přitom trpěla obdobou lidské hemofilie (typu B). Ta u nemocných vyvolává pomalejší srážení krve než u zdravých jedinců.
Dědičná nemoc má poměrně jednoduchou příčinu: chybu v přesně daném místě genetické informace postižených. Dnes je tedy neléčitelná. V případě myší byla nemoc vyvolána uměle. Vědci jim nejprve v genech vytvořili přesně stejnou chybu jako mají lidští hemofilici, a pak ji zase napravili.
Nepovedlo se to úplně stoprocentně, tedy ne u všech buněk. Myši si vytvářely jenom tři až sedm procent obvyklého množství srážlivého faktoru. Ale i to je výrazný pokrok. Krev léčených myší se srážela jenom zhruba tři čtvrtě minuty místo více než minuty v případě hemofilických hlodavců. Navíc se účinnost může zvýšit, když vědci s terapií získají více zkušeností.
Nejde o první úspěch genové terapie vůbec. Odborníkům se podařilo napravit genetické omyly nejen na laboratorních hlodavcích, ale dokonce už i u lidí. Některé z těchto terapií dokonce postoupily do fáze klinických zkoušek a za několik let by mohlo dojít k jejich zavedení do praxe.
Vystřihování a oprava DNA přímo v těle živého tvora ale poskytuje nové možnosti. Dnes zkoušené postupy jsou komplikovanější. Vědci při nich totiž buňky nejprve vyjmou z těla, ty pod dohledem geneticky upraví a poté vloží zpět.
Mají pro to dobré důvody: "Genetická úprava tělních buněk mimo organismus má veliké výhody v tom, že lze tyto buňky před zpětným vnesením do organismu i řádně zkontrolovat, zda nedošlo k nežádoucím poškozením. Je to ovšem postup nákladnější, ale každopádně bezpečnější," říká český odborník Jan Svoboda z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd.
Na druhou stranu tyto postupy poněkud omezují počet nemocí, na které lze genovou terapii využít, upozorňují odborníci jako Katherine Highová. U některých orgánů lze jen zatím těžko vyjímat buňky, aniž by pacient neutrpěl újmu. Týká se to právě například jater, ve kterých probíhal boj proti myší hemofilii. Příslušný srážlivý faktor totiž vzniká právě v tomto orgánu.
Z tohoto důvodu se tým americké vědkyně dlouhodobě snaží zasahovat přímo v těle pacienta. Nové výsledky dovedly dlouhodobou snahu o krok dále. Týmu se poprvé podařilo zajistit, aby se vložené změny natrvalo zapsaly do DNA buněk v těle.
Příslušné buňky předávaly správnou genetickou informaci i svým "dětem" (tedy buňkám, které vznikly jejich dělením). Podle výsledků se zdá, že myši byly tak po jedné kůře chráněny prakticky do konce svého života.
Pokusy nyní pokračují u větších zvířat, konkrétně psů, u kterých se hemofilie také vyskytuje. Až poté by mohlo následovat pokusné nasazení u lidí.
Je ale zapotřebí opatrnosti, říká Jan Svoboda: "Při vystřihování genů stojíme též před mnohými problémy. Za prvé musí být plně zajištěno, že vystřiháváme opravdu jenom chtěný, poškozený gen, neboť toto vystřihování způsobuje významné narušení struktury naší genetické informace, které jestliže není řádně opraveno, může vést k celé řadě neblahých následků." (Velmi podobné obavy zcela nezávisle pro časopis The Scientist vyjádřil i nositel Nobelovy ceny Maria Capecchi.)
V případě hlodavců se takovým obavám zatím podařilo zabránit. Vědci tvrdí, že použité "nůžky" (tzv. zinkové prsty, viz. tabulka Zinkové ručkování po DNA), se teoreticky mohly zakousnout do genetické informace myších buněk na dvaceti různých místech. U hlodavců se ovšem neprojevila žádné abnormální změny ve funkci DNA.
Tento způsob editace genetické informace má však vážného konkurenta: genovou terapii pomocí virů. Kvůli obavám z bezpečnosti a vůbec novosti použití zinkových prstů pro genetickou "editaci" DNA, ale možná získá virová terapie rozhodující náskok. Viry v ní slouží jako "dopravní prostředky" (vektory) při vkládání nové genetické informace do DNA. Samozřejmě u člověka, kterému nějaký gen chybí nebo mu nepracuje správně.
"Jde především o virové vektory, které jsou odvozeny od lentivirů, mezi něž patří i původce AIDS," říká Jan Svoboda. Viry z této skupiny jsou pro vědce zajímavé tím, že dokážou sami sebe (tedy svou genetickou informaci) vložit do DNA buňky, aniž by ji poškodily.
"Viry jsou samozřejmě zbaveny těch částí své genetické informace, které jsou odpovědné za jejich patogenní účinky," říká český odborník. Navíc nasazení virů doplňují v posledních letech další látky, které umožňují manipulaci jen s vybranou bezpečnou částí genomu.
Různé virové vektory se zkoumají už dlouho a právě tato technologie má za sebou zatím jen několik málo úspěchů na poli genové terapie. Například skupina Katherine Highové je využila při starším experimentu z roku 2009. Při něm viry přenesená DNA částečně navrátila zrak dvanácti z medicínského hlediska slepým pacientům.
Tehdy se vědcům ale nepovedlo zajistit, aby se viry přenášené geny přepsaly přímo do DNA spravovaných buněk, a tak vlastně nejde o trvalou opravu genetického kódu. (Koho to ale zajímá, když postižení vidí...)
Díky tomuto a dalším, ještě lépe zdokumentovaným úspěchům, jsou vědci z oboru stále optimističtější, že se genové terapie v blízké době skutečně dočkáme i v praxi.
Myšlenku je přitom stará již desítky let. Jakmile geny začaly být díky objevům v 50. letech "jenom" dlouhým řetězcem chemických písmen, vědci tušili , že by měl existovat způsob, jak je přepsat.
Cesta k realizaci byla ovšem dlouhá. Zdálo se, že naděje se naplní v posledním desetiletí 20. století. Tehdy se začaly podnikat první reálné pokusy s lidskými pacienty. Ale kvůli řadě neúspěchů odklady pokračovaly.
Druhé desetiletí 21. století by pak mělo konečně začít sklízet plody dlouhé práce, byť zatím se pacienti využívající nové terapie počítají na celém světě zřejmě jen na desítky, maximálně pár stovek.
"Nástup genové terapie již nastal, otázkou zůstává, jak rychle se bude rozvíjet," říká Jan Svoboda.
Vhodných pacientů jsou po světě desítky miliónů: "S genovou terapií lze léčit celou řadu vrozených genetických onemocnění, jejichž výčet by znamenal mnohé názvy odvozené z latiny a z řečtiny. V podstatě jde o ta onemocnění, kdy v genetické výbavě chybí určitý gen, který je nutný pro zajištění určité významné funkce," říká český odborník.
"Genové terapie nabízejí skutečně širokou paletu zásahů proti onemocněním jako je například AIDS či nádory," vypočítává dále český vědec.
Metoda "vystřihování DNA" použitá u hemofilických myší toto spektrum dále rozšiřuje. A to o desítky nemocí, které způsobuje nějaký vadný gen, který by šlo nahradit.
Otázkou je, kolik nás mohou tyto metody stát. Jistou investici to určitě vyžadovat bude, říká Jiří Svoboda, ale neobává se, že by byly příliš veliké: "Různé techniky vyžadované pro genovou terapii nejsou zase tak komplikované, zahrnují buněčnou kultivaci a molekulární analýzu DNA, což jsou postupy, které se stávají běžnými."
Nástroj, který vědci k pokusu na myších použili, byl objeven už v roce 1985. Jde o dokola složený řetěz tvořený zhruba třemi desítkami aminokyselin, který "drží pohromadě" zinkový iont.
Vědce zaujal v roce 1991, kdy jedna publikace velmi názorně na rentgenovém snímku ukázala, že tahle komplikovaná sloučenina se velmi něžně a citlivě přichytí na několika místech na dané místo DNA.
Do širší praxe se ale technologie dostala až v posledních zhruba třech letech, kdy "zinkové prsty" začaly být široce dostupné. Zatím v podstatě jen jako laboratorní nástroj. Jejich výrobce Sangamo BioSciences, který si dělá zálusk na monopol v této oblasti, doufá, že se tato technologie brzy stane základem miliardového trhu, zabývajícím se editací DNA.
Jak například opravíte DNA? Ještě před několika lety byl jakýkoli do DNA nemožný, a co bylo zaneseno v genetickém kódu, bylo neměnné. V posledních letech se v oblasti genetiky udělal velký pokrok, ale vědcům z Dětské nemocnice ve Filadelfii se přece jen podařilo ještě něco víc. Pod vedením Katherine High vyzkoušeli novou genovou terapii, která doslova opraví poškozené DNA v místě problému, na živém zvířeti.
Ve studii, která představuje důležitý krok ve vývoji genové terapie, se vědci zaměřili na léčbu hemofilie. To je geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve. Navenek se projevuje omezenou schopností organismu zastavit krvácení a krevními výrony do svalů či kloubů.
Vědci využili genetického inženýrství, aby vyprodukovali myši s hemofilií typu B. V krvi žádné z narozených myší nebyl před léčbou zjištěn koagulační faktor IX. Koagulační faktory, jinak také srážecí faktory, jsou bílkoviny přítomné v krevní plasmě. Faktor IX je antihemofilický faktor a právě při jeho absenci se rozvine hemofilie B.
Na rozdíl od předchozích výzkumů probíhala léčba nemocných myší za jejich života (metoda in vivo).
Při úpravě myšího DNA vědci využili uměle vytvořené enzymy vzniklé ze spojení zinkového prstu a nukleázy (ZFN). Termín zinkový prst je součástí celé řady bílkovin, umožňuje jejich vazbu na DNA. Nukleáza je enzym, který rozkládá vazby nukleových kyselin (DNA, RNA). Výzkumníky vytvořený ZFNs byl přizpůsobený k vyhledání konkrétního místa genu. Vědci pak do organismu myši injekčně vpravili upravené adenoviry, které nesly ZFNs enzymy. V první fázi viry prorazily DNA v určeném místě a ve druhé nahradily poškozený gen. To vše proběhlo v jaterních buňkách.
Myši po aplikaci genové terapie začaly produkovat téměř normální množství koagulačních faktorů. Během následujících osmi měsíců se neprojevily žádné toxické účinky, nezvyklý růst, přibývání na hmotnosti či špatná funkce jater.
Nová genová terapie je oproti jiným metodám zvýhodněná jasně daným místem působení enzymů. Při použití ostatních metod se vyskytuje riziko dodání náhradního genu na nevhodné místo. To může způsobit mutaci genu a neočekávané změny, jako je například spuštění leukémie.
Podle Katherine High je nutné provést další studie ke zjištění bezpečnosti a vhodnosti léčby hemofilie u lidí. Přesto se zdá, že je to velmi slibná technika léčby různých genetických vad.
Vědci z liverpoolské univerzity právě dokončili mapování jejich genomu. Snažili se pochopit, proč je zvíře tak zdravé.
"Úroveň odolnosti rypoše vůči nemocem, zvláště rakovině, by nám mohla naznačit, proč jsou někteří lidé náchylnější k nemocem než jiní," soudí vedoucí lékař vědeckého týmu Joao Magalhaes. "Je to pro nás dobrý způsob, jak odhalit zaručený model pro zastavení stárnutí a rezistance vůči alergií," vysvětlil deníku Mail Online.
Slibuje přitom, že pokud by lidé mohli využít výsledky výzkumu, nemusí se bát, že by skončili s podobnou vizáží jako rypoš.
Je 8–10 cm dlouhý a váží 30–35 gramů. Oči má velmi malé, jejich schopnost vidět je slabá. Nohy jsou tenké a krátké, navzdory tomu je schopen se v podzemí pohybovat stejně rychle vzad jako vpřed. Svoje velké vyčnívající zuby používá pro kopání, rty jsou uzavřeny těsně za zuby, aby se zabránilo průniku materiálu při kopání.
Smrtící nákaza, která v Evropě zabila už na 18 lidí, je zcela novým mutantem dvou různých bakterií EHEC a může být živočišného původu. Oznámila to Světová zdravotnická organizace. Jde údajně o unikátní kmen, který se dosud při žádném výskytu onemocnění neobjevil.
Světová zdravotnická organizace varuje, že jde o velmi vzácný a dosud neznámý kmen Escherichia Coli. To potvrzuje i Petr Petráš vedoucí národní referenční laboratoře pro stafylokoky: „V každém případě se jedná o velice agresivní a unikátní bakterii.“
Podle čínských expertů, kteří analyzovali vzorky z Německa, má nová bakterie DNA ze dvou dosud rozdílných kmenů. Nová Escherichia Coli má být velmi nakažlivá, toxická a také odolná proti některým antibiotikům.
Evropské doktory zaráží především vysoká míra komplikovaných případů, kterých je přibližně třetina z celkového počtu pacientů. A také fakt, že většinu nakažených tvoří dospělé ženy.
„Víme, že bakterie dokážou mutovat některou ze svých vlastností, například odolnost vůči antibiotikům, ale aby zmutovala tak, že začne produkovat úplně jiný typ toxinů, to nebývá obvyklé,“ uvádí epidemiolog Jiří Beran z kliniky infekčních nemocí Fakultní nemocnice v Hradci Králové, který je členem výboru epidemiologické společnosti.
„Za několik měsíců, až budou provedeny genetické analýzy, s největší pravděpodobností bude jasné, ze kterého původního kmene tato nová bakterie vyšla a budeme moci dospět k tomu, jak k této mutaci došlo. Zatím to jsou ale jen spekulace,“ dodává Beran.
Podle něj je riziko epidemie relativně vysoké a závažné. Na druhou stranu, když řada nakažených přicházela do nemocnic a nikdo nevěděl, že jde o tak vážnou infekci a zároveň nikdo ze zdravotnického personálu neonemocněl, ukazuje to na to, že běžná opatření, desinfekce, hygiena, mohou téměř stoprocentně předejít onemocnění.
Problémy s Escherichia Coli přitom mají většinou děti nebo důchodci. Podle Světové zdravotnické organizace je bakterie pravděpodobně živočišného původu. Vědci ale zároveň dodávají, že na jakékoliv závěry je příliš brzy, a bude napřed potřeba nový kmen bakterie pečlivě prozkoumat.
Odškodnění i zákaz
Španělský premiér José Zapatero dnes také potvrdil, že Madrid bude po Evropské unii žádat odškodnění za křivé obvinění ze strany německých úřadů, že španělské okurky byly zdrojem nynější epidemie střevní nákazy.
Německé testy zbývajících podezřelých okurek ze Španělska totiž potvrdily, že tato zelenina smrtícím typem střevní bakterie nebyla kontaminována. Oznámil to Spolkový institut pro vyhodnocování rizik. Zdroj nebezpečné nákazy, jejíž šíření si v Evropě vyžádalo nejméně 18 lidských životů, tak zůstává neznámý.
Rusko proto preventivně zakázalo dovoz čerstvé zeleniny z celé Evropské unie. Brusel tento krok považuje za nepřiměřený a domáhá se vysvětlení. Do Ruska přitom směřuje čtvrtina evropské produkce zeleniny.
„Pokud bude Španělsko po Německu žádat kompenzace, muselo by se stoprocentní jistotou prokázat, že na jeho území k žádné kontaminaci nedošlo. A to bude obtížné a v tomto směru na kompenzace od Německa nedosáhne. Jiná věc je, jak se zachová Evropská komise, protože nejen španělští zelináři a pěstitelé jsou tou aférou poškozeni. Je tedy docela možné, že Brusel nějaké finance uvolní,“ míní agrární analytik Petr Havel.
Ohniskem je Hamburk
„Panuje přesvědčení, že ohnisko nákazy musí být někde v Hamburku nebo v jeho okolí. Nejčastěji se v Německu kloní k tomu, že zdrojem je čerstvá zelenina, která byla infikována mrvou, protože nositelem tohoto typu bakterie jsou zvířata. Zkoumají se všechny kanály, mohlo dojít k infikaci při baletí, transportu, při jakékoliv manipulaci. Mikrobiologové nevylučují, že může být infikována i jiná zelenina než jen okurky, rajčata nebo saláty. Proto se testují také jahody, lunetky, hovězí a párky. Většina nakažených žen říká, že ve větší míře konzumovaly čerstvý salát,“ říká zpravodajka Českého rozhlasu v Německu Klára Stejskalová.
Ředitel hamburského ústavu pro hygienu ale nevyloučil, že zdroj nákazy nemusí být odhalen nikdy. Údajně je tomu tak v 80 procentech případů.
„Počet pacientů v Německu se rychle zvyšuje. Více než 500 lidí bojuje s velmi neobvyklým průběhem nemoci. Po třech až čtyřech dnech dochází u pacientů k poruchám řeči, k epileptickým záchvatům,. Lékaři aplikují jakési čištění krve, spotřeba krevních derivátů plasmy je extrémní. Proto hamburský primátor vyzval Němce k darování krve,“ dodává Stejskalová.
--------------------------------------------
Escherichia coli (E. coli) je bakterie, která se běžně vyskytuje ve střevech člověka. Většina kmenů je neškodná. Některé, jako enterohemoragická E. coli (EHEC), však mohou způsobit závažné alimentární onemocnění. To se přenáší na člověka především prostřednictvím konzumace kontaminované potraviny. K příznakům onemocnění způsobených EHEC patří křeče v břiše a průjem, které se mohou v některých případech rozvinout v krvavé průjmy. Může také nastat horečka a zvracení. Inkubační doba je od tří do osmi dnů.
Čtyři pracovníci pardubické společnosti Explosia, kteří byli pohřešováni od výbuchu 20. dubna v areálu firmy, jsou mrtví. Potvrdila to analýza DNA ostatků. Vyšetřování příčin nehody stále pokračuje.
Rodiny čtyř pohřešovaných pracovníků pardubické společnosti Explosia, kteří byli při dubnovém výbuchu v budově výrobny trhaviny, budou moci pohřbít ostatky svých blízkých. Testy DNA potvrdily, že jsou mrtví. "Policii se podařilo ztotožnit ostatky všech čtyř pohřešovaných osob," uvedl mluvčí společnosti Jiří Simandl. Policie také informovala o výsledku vyšetřování rodiny pohřešovaných prostřednictvím policejních psychologů a požádala Okresní státní zastupitelství v Pardubicích o souhlas s pohřbením ostatků. Vyšetřování příčin nehody stále pokračuje.
Výbuch ve výrobě a mísírně trhavin zničil dva železobetonové podzemní objekty, další budovy poškodil. V objektu se vyráběl Perunit, což je trhavina dynamitového typu, která se používá zejména na odstřel skalního masivu. Při výbuchu se také zranilo deset lidí, šest z nich byli zaměstnanci Explosie, z nichž dva nastoupili do práce bezprostředně po ošetření, dva po krátké pracovní neschopnosti, další dva byli v domácím léčení. Firma pomáhá pozůstalým Explosia uvedla, že činí všechny kroky potřebné ke zmírnění následků a zajištění existenční podpory rodin obětí. Průběžně zajišťuje a koordinuje pomoc pozůstalým, zprostředkovává spolupráci pojišťoven a banky s pozůstalými a nyní i pardubického magistrátu a Oblastní charity Pardubice.
Již dříve společnost nabídla lidem, kterým tlaková vlna poškodila nemovitosti, odškodnění. Podle Simandla budou tyto škody ve statisících, škody přímo v areálu v milionech korun.
Ryby často nejsou, čím se zdají být. Určitě to platí v evropských amerických a supermarketech, kde je 20 až 25 procent mořských produktů chybně označeno. Samozřejmě nejobvyklejší záměnou je vydávání levnějšího druhu za dražší.
Masové klamání zákazníka odhalily až genetické testy, o jejichž výsledcích informuje dnešní vydání amerického listu New York Times. Tyto testy je nyní možné dělat v masovém měřítku.
Nové techniky umožňují porovnat sekvenci DNA v rybím vzorku se "vzorníkem" genomů v elektronických knihovnách. Ty jsou čím dál bohatší. Například v rámci s Projektu čárového kódu života vědci během posledních pěti let zmapovali na 8 000 druhů ryb.
Testování je čím dál levnější. Komerční laboratoře si podle New York Times za analýzu 100 rybích vzorků účtují 2 000 dolarů (35 tisíc korun). Při využití vlastního vybavení je však možné cenu jedné analýzy srazit pod jeden dolar.
"Tyto techniky jsou nyní rutinou podobně jako testování krve či moči," říká mořský biolog Štefanová Mariina z University Coline Dublin. "Měli bychom dělat časté a náhodné testy mořských ryb stejně jako testujeme sportovce."
"Předpokládali jsme, že při všech těch pravidlech a inspekcích budou počty (špatně označených ryb velmi malé. Ale 25 procent vzorků z označených jako čerstvá treska přitom pocházela z jiného druhu. U uzených produktů to bylo 80 procent," konstatuje Marianini ho spolupracovnice Dana Millerová.
Podobný průzkum o situaci na českém trhu zatím není k dispozici. Není však příliš důvodů předpokládat, že by zde byla situace jiná.
Dozor nad rybářským průmyslem vždy byl náročným úkolem, protože i pro velmi zkušené obchodníky s rybami je obtížné odlišit plátky z různých druhů, pokud se nemohou zorientovat i podle ploutví či šupin. Do supermarketů filuty navíc obvykle přicházejí zmražené, případně zalité roztokem ne zcela jasného původu, což identifikaci dál komplikuje. V laboratořích se dosud původ masa určoval podle toho, jakou směs proteinů vzorek obsahoval, což bylo těžkopádné a ne vždy spolehlivé.
Stopování původu podle dodaných podkladů je komplikované kvůli nekonzistentním názvům. Každé překročení hranice zmatek dál zvyšuje. Čtyřiaosmdesát procent mořských produktů prodaných v USA dnes pochází z dovozu, uvádějí New York Times, přičemž globální dodavatelské řetězce jsou často vícestupňové.
Autoři v úvodu zprávy připomínají, že závislost mezi zdravím a socio-ekonomickým statusem je dobře zdokumentována. Vyšší dosažené vzdělání je doprovázeno zdravějším životním stylem. Výzkum ale přináší důkaz na buněčné úrovni: stárnutí buněk probíhá rychleji u lidí bez kvalifikace, zatímco u absolventů vysokých škol je tento neodvratný proces pomalejší. Vzdělání má na jeho počátek větší vliv než pouhá skutečnost, že jedinec je společensky i finančně lépe situován. Tým britských vědců z londýnské University College se domnívá, že vysvětlení je zřejmě v tom, že vzdělanější lidé dokážou činit správnější rozhodnutí, co se týká jejich zdraví, že jsou odolnější vůči dlouhodobému stresu a že „nepřízeň osudu“ dokážou nést snadněji.
„Vzdělání je ukazatelem sociálního postavení, jehož člověk dosahuje v začátku života,“ napsal vedoucí studie Andrew Steptoe. „Náš výzkum ukázal, že dlouhotrvající život v podmínkách nižší sociální úrovně nejenže nebrání stárnutí buněk, ale naopak ho urychluje.“
Experimentu se zúčastnilo 400 mužů a žen ve věku mezi 53 a 75 lety. Na začátku a na konci studie jim zdravotníci změřili délku úseků DNA, kterými jsou zakončeny chromozomy. Tyto tzv. telomery jsou ochrannými „čepičkami“ zabraňujícími poškození DNA. Ke změnám v genetické informaci totiž dochází při každém buněčném dělení, takže každá nová buňka má větší náchylnost k poškození. Tomu brání telomery, ale i ty se při dělení neustále zkracují, takže ochrana DNA se postupně oslabuje.
Za objev telomer, jejich struktury a mechanismu jejich působení na chromozomy DNA byla v roce 2009 udělena Nobelova cena za lékařství a fyziologii.
Laboratorní analýza vzorků ukázala, že lidé s nižším vzděláním měli telomery kratší, byli tedy k procesu stárnutí vnímavější. Sociální a ekonomické postavení během života kupodivu délku telomer nijak významně neovlivnilo.
Steptoeův tým se už nepokoušel najít příčinu těchto zákonitostí, nicméně výsledky výzkumu podtrhují „nelidskost“ rozdílné životní perspektivy podle vzdělání, sociálního postavení a finančních možností.
Něco jiného je životní styl. Předloňská studie v časopise The Lancet Oncology prokázala, že zodpovědnost k tomu, jak žijeme, má smysl – zvyšuje hladinu telomerázy, enzymu, který telomerám brání ve zkracování a tím zpomaluje stárnutí.
Lékaři z výzkumného ústavu preventivní medicíny v Kalifornii ovšem ke svým závěrům došli na základě experimentu s pouhými 30 dobrovolníky. Profesor Dean Ornish si vybral muže, kterým hrozilo poměrně nízké riziko rakoviny prostaty. Po tři měsíce se museli zříci dosavadních stravovacích návyků a konzumovat jídelníček obsahující zejména ovoce a zeleninu. Dostávali rovněž vitamínové doplňky a rybí tuk, museli pravidelně cvičit a také absolvovat kurzy relaxačních technik, dýchacích cvičení a zvládání stresu.
Po třech měsících u 24 z nich stoupla hladina telomerázy v krvi průměrně o 29 procent. Čím více bylo tohoto enzymu, tím nižší byla hladina „zlého“ cholesterolu LDL a méně projevů psychické poruchy související se stresem, označované jako intruzivní myšlenky (vtíravá, často negativní utkvělá představa).
Zpráva upozornila na to, že je příliš brzy na prohlášení, že zvýšení hladiny telomerázy se projeví změnou délky telomer, je tu však argument ve prospěch tvrzení, že krátkost telomer a nízká hladina telomerázy mohou představovat významný rizikový faktor pro rozvoj rakoviny a srdečně-cévních nemocí.
„Může to být významný motivační impuls pro mnoho lidí, kteří přemýšlejí o zdravotním přínosu změny životního způsobu a jídelníčku,“ shrnula studie v The Lancet.
Nedostatek úcty a respektu ke stáří pramení mimo jiné i z toho, jak rychle roste množství vědomostí, které společnost v životě využívá. Už neplatí, že staří jsou díky jejich zkušenostem nevyčerpatelným zdrojem informací. Existují však výjimky, a to paradoxně právě při výzkumu stárnutí.
Lidi odjakživa zajímá fenomén dlouhověkosti. Vědci z americké Lékařské univerzity Alberta Einsteina si všimli, že mezi aškenázskými Židy, kteří jsou v důsledku historického vývoje mezi sebou často velmi blízce spřízněni, je velký podíl stoletých, jimž se i ve vysokém věku vyhýbají typicky „seniorské“ nemoci, jako diabetes nebo kardiovaskulární poruchy.
Výzkum, který předloni publikoval prestižní věstník americké akademie věd PNAS, ukázal, že století z této skupiny mají genovou mutaci, zvyšující produkci telomerázy.
Tým vedený genetikem Yousinem Suhem zkoumal krev 86 Židů, jejichž průměrný věk činil 97 let, a 175 jejich potomků. Pro kontrolu výsledků stejné analýze podrobil krevní vzorky téměř stovky jiných nepříbuzných osob, jejichž rodiče k dlouhověkým nepatřili. Hypotéza se ukázala jako správná. Aškenázští Židé, ať století, nebo jejich potomci, měli významně delší telomery a vyšší hodnoty telomerázy, než kontrolní skupina. Měli také hmotnost bližší ideálním hodnotám, stejně jako hladinu HDL cholesterolu. „Naše výsledky naznačují, že délka telomer a varianty telomerázy v genech napomáhají k dlouhému životu zřejmě díky tomu, že také chrání proti některým stáří doprovázejícím nemocem,“ shrnul Suh. „Zjistíme-li také mechanismus, jakým se to děje, otevře to cestu k vývoji léků napodobujících stejnou telomerázu, jíž jsou obdařeni naši století.“
Rozluštění dosud ne úplně jasných mechanismů kolem telomer možná jednou zpomalí stárnutí. Mládí, dnes tolik žádané, ale nevrátí.
Marfanův syndrom je poměrně vzácné onemocnění, s nímž se každým rokem narodí kolem 10- 12 dětí. O to víc je však toto onemocnění nebezpečnější. Jeho zákeřnost totiž spočívá v tom, že mnoho nemocných ani neví, že nějakou chorobou trpí. Tyto případy pak končí nejdramatičtěji.
Projevy onemocnění jsou přitom obvykle viditelné na první pohled. Nemocní na sebe upozorní velmi vysokou, štíhlou postavou, protáhlým obličejem a extrémně dlouhými prsty. U někoho pak dochází i k deformaci hrudníku, jelikož právě v oblasti hrudníku bývá velmi málo rozvinuté svalstvo. A u většiny nemocných se objevuje kvůli narušenému očnímu vazivu krátkozrakost.
Bohužel nejzávažněji se toto onemocnění projevuje oslabením stěn krevních cév, kvůli čemuž může dojít k tzv. disekci aorty nebo také výduti či aneurysmatu.
V aortě je vysoký krevní tlak, který slabá tepenná stěna nemusí vydržet, v jednom místě se natrhne a krev vteče do stěny cévy. Stěnou aorty se pak proud krve podélně šíří (buď směrem k srdci, nebo od srdce) a vytváří cosi jako druhou cévní dutinu. Původní dutina cévy (lumen cévy) je tím novým utlačována. Nakonec se proud krve proboří zpátky do původní cévní dutiny, nebo se proboří směrem ven.
V prvním případě je stav spojen „jen“ s hroznou bolestí na hrudníku podobné bolesti u infarktu myokardu, což je léčitelné. Pokud se však proud krve po cestě stěnou cévy nakonec proboří někam ven, dojde k masivnímu vnitřnímu krvácení. Vzniká šokový stav z náhlé ztráty velkého objemu krve. Člověk je bledý, se suchou a studenou kůží, klesá mu krevní tlak, stoupá mu počet pulzů a zrychluje se dech. Postupně u něj dojde k selhání oběhu, ztrátě vědomí, kómatu a smrti. Tento stav je prakticky nevyléčitelný.
Z velké části je toto onemocnění dědičné, jedná se v podstatě o genetickou chybu spojenou s vývojem stavebně defektního vaziva a nemocné jsou tedy tkáně, v nichž hraje vazivo významnou roli. Mezi tyto tkáně patří kosti, kůže, vazivo, oční čočky a krevní cévy.
Diagnózu syndromu lze tedy nejlépe zjistit z genetického vyšetření. Nicméně prvotní riziko lze odhalit pouhým okem a záleží na informovanosti lékařů. Dost často se totiž stává, že ho postižení lékaři odhalují zcela náhodně.
"O onemocnění jsem se dozvěděla, až díky náhlé smrti svého 53letého otce, jenž zemřel na prasklou výduť aorty. Přestože u něj bylo podezření na Marfanův syndrom již 5 let předtím (v roce 2006), onemocnění nešlo ještě u nás potvrdit genetickými testy. Tatínek tak pouze absolvoval vyšetření u očního lékaře a ortopeda, kteří však onemocnění nepotvrdili. Kvůli tomu ani nikdo otce neupozornil na případná rizika," vypráví svůj příběh Iva Svozilová z Brna, jež se rozhodla zvýšit povědomí o nemoci na svých stránkách www.marfanuvsyndrom.com.
Pro Marfanův syndrom doposud neexistuje žádná léčba. V podstatě existují jen léky, jež mohou zpomalit průběh nemoci, jako jsou betablokátory (snižují krevní tlak a tím nápor krve na stěnu aorty) a antibiotika (měli by je užívat preventivně např. při trhání zubů, při menších operačních výkonech, všude tam kde může dojít k vniknutí infekce do krve a tím do srdce.
Bohužel opotřebování organismu postupuje u nemocných s tímto syndromem velmi rychle, a tak zde hraje velmi důležitou roli především prevence. Kromě pravidelných návštěv u lékařů (kardiologů, očních lékařů a ortopedů) je nutné pokud možno minimalizovat rizika spojená s komplikacemi onemocnění.
Tyto zákazy není radno podceňovat. Vypovídá o tom i skutečnost, že průměrný věk života pacientů s touto diagnózou je ve světě 35 až 40 let. Pokud nemocný ale dodržuje pravidla, pak se může dožít i mnohem vyššího věku. Jsou známy případy úmrtí kolem 75 let věku.
New York - Na šatech pokojské, kterou údajně sexuálně napadl bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominique Strauss-Kahn, se našly stopy spermatu. Francouzský server atlantico.fr to dnes oznámil s odvoláním na depeši newyorské policie, která byla zaslána francouzským úřadům.
O biologických stopách Strausse-Kahna posléze informovaly i americké televizní stanice ABC a NBC. NBC upřesnila, že byly zjištěny na límci halenky Strauss-Kahnovy oběti.
Newyorská policie a soud, který se zabývá případem, odmítly jakkoli tyto informace komentovat. Nikdo je zatím ani nevyvrátil.
Informace o výsledcích testů DNA, které byly provedeny na skvrnách na šatech a na vzorcích sebraných na těle ženy, dostala francouzská strana podle atlantico.fr už v neděli.
Podle agentury AFP neměly oficiálně být výsledky laboratorních zkoušek oznámeny před zahájením soudního procesu se Straussem-Kahnem, který by měl ovšem začít až za několik měsíců.
Server atlantico.fr má podle všeho přístup k informacím na francouzských diplomatických kanálech. Byl to právě on, kdo jako první přišel s překvapující informací, že Strausse-Kahna před více než týdnem zatkla newyorská policie po incidentu s pokojskou.
Do Británie nyní putuje "zkumavka se specifickým genetickým materiálem", uvedl Nečas bez bližšího upřesnění. "Čili část tohoto hřebce bude dodána s předstihem," dodal s úsměvem.
Návrh na dar předložil ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS). William a Kate Middletonová měli svatbu 29. dubna a Fuksa podobu svatebního daru oznámil ještě před ní. Pětiletý hřebec Favory Alta XXI. je však stále v kladrubské stáji, za což ministerstvo zemědělství sklízelo kritiku.
Česká strana byla na vypravení do Británie vzácného zvířete připravena. Kůň už má všechna potřebná veterinární osvědčení, uvedl Jan Höck, ředitel Národního hřebčína Kladruby nad Labem. "Koně snášejí cestování dobře, máme na to speciální kamiony. Jel by řidič a ošetřovatel, který má ke koni i během cesty přístup," řekl už dříve Höck.
Ke "zkumavce se specifickým genetickým materiálem" Höck dnes uvedl, že premiér tak zřejmě označil sperma. Podle něj však není jasné, k čemu by je britská strana potřebovala. Připustil, že s mraženým koňským spermatem se obchoduje. "Ale to nebude případ královské rodiny," řekl ředitel ČTK.
Podle Jiřího Nesvačila z Hřebčína Favory, který také chová starokladrubské koně, by zmíněným genetickým materiálem mohl být krevní vzorek. Ale ani to prý není příliš pravděpodobné. "Hřebec už má osvědčení o původu a veterinární vyšetření, takže není důvod si vyžádat krevní vzorek. Sperma také ne, žádný chov starokladrubských koní tam nemají. Ledaže by chtěli křížit, starokladrubský kůň se kříží třeba s lipicánem, tedy příbuznými koňmi," řekl ČTK Nesvačil.
Linie Favory, ze které byl pětiletý bělouš vybrán, je jednou z nejstarších čistokrevných linií starokladrubských koní. Je předurčený k tomu, aby byl plemeníkem. Má klidnou a mírnou povahu a ochotně se učil pod sedlem i v zápřahu. Hřebec má vynikající původ. Otec koně se účastnil mistrovství světa, Evropy i mezinárodního závodu ve Winsdoru.
Kůň pochází z národního hřebčína, který je nejstarším velkým hřebčínem na světě. Funguje 432 let. Hřebčín v Kladrubech nad Labem a kmenové stádo běloušů jsou od roku 2002 národní kulturní památkou.
"Jsem rád, že se vše podařilo dotáhnout do úspěšného konce. Jde o mimořádnou příležitost pro prezentaci světově unikátního chovu a kulturních pokladů České republiky," uvedl dnes v tiskové zprávě ministr Fuksa.
O kladrubský hřebčín se v minulosti členové britské královské rodiny zajímali. V roce 2007 tam zavítala dcera královny Alžběty II. princezna Anna, o 11 let dříve Kladruby navštívil manžel panovnice princ Filip.
Achieving a satisfactory identification of the world's most wanted man is not, it turns out, a simple matter. According to the US government, the body of Osama bin Laden, killed during a raid on a compound in Abbottabad, Pakistan, on 2 May, was identified by comparison to photographs, confirmation from one of his wives at the compound, facial-recognition software, and – the gold standard for identification – DNA analysis.
John Brennan, Assistant to the President for Homeland Security and Counterterrorism, said the DNA evidence provided a match with "99.9 per cent confidence". That would require the comparison of DNA from the body with that of people known to be related to bin Laden. Bin Laden had no full siblings, but more than 50 half-siblings and up to 24 children.
Using DNA from many half-siblings could produce a DNA match of greater than 90 per cent confidence, but it would be difficult to get as high as 99.9 per cent without a closer relative says Rhonda Roby, a forensic geneticist at the University of North Texas Health Science Center, Fort Worth. Roby, who led the team using DNA evidence to identify the remains of people killed in the 9/11 attacks in 2001, says that the statistical analysis based on DNA from half-siblings is more complex and less reliable than analysis based on DNA from a closer relative like a parent or child.
Reports indicate that one of bin Laden's sons was also killed in the raid, possibly 20-year-old Hamza bin Laden. Roby says DNA from a son and several half-siblings could confirm Osama's identity with 99.9 per cent accuracy.
If, however, the government was able to obtain DNA from bin Laden's body, his son and also that son's biological mother – who might have been at the compound during the raid, it could perform DNA profiling with a "full paternity trio", assuring 99.9 per cent accuracy, Roby says.
The provenance of the DNA used in the comparison is unknown, as is the nature of the test itself. However, it is likely that forensic scientists analysing bin Laden's DNA used the polymerase chain reaction to amplify between 13 and 16 key regions called short tandem repeats (STRs), then compared the pattern of these with the same STRs from that of his relatives.
The agency responsible for conducting the analysis is also unconfirmed: media reports have named both FBI and the CIA. Several sources suggested that DNA was subpoenaed from the body of a half-sister of bin Laden, when she reportedly died at Massachusetts General Hospital in Boston, but the hospital was unable to confirm the report. "There is no evidence she was even here," says spokesperson Sue McGreevey.
FBI special agent Greg Comcowich would not confirm or deny any investigative steps the FBI has taken. When asked whether the agency would release any further information on the DNA analysis, he replied: "Not that I'm aware of."
Předpokládá se, že se vyvíjející dítě pokouší odhadnout prostředí, do něhož se narodí. Podle podnětů, které přijímá od své matky, pak upravuje svou DNA.
Vědci vycházeli i ze závěrů jedné ze studií, která se snaží pochopit, jak životní prostředí ovlivňuje geny. Tato studie na zvířatech ukázala, že změny ve stravě mohou změnit funkci genů - jsou to tzv. epigenetické změny.
Při zkoumání podobného jevu u lidí vědci odebrali vzorky z pupeční šňůry a sledovali u nich "epigenetické znaky". Děti matek, které na počátku těhotenství držely diety s nízkým obsahem sacharidů, jako jsou cukry a škrob, tyto znaky vykazovaly.
Vědci pak prokázali silnou souvislost výskytu změn DNA s obezitou těchto dětí, kterou později trpěly ve věku šesti a devíti let. "Překvapivé je, že to vysvětluje až čtvrtinu rozdílů v otylosti dětí o šest až devět let později," řekl profesor Keith Godfrey z University of Southampton, který mezinárodní studii vedl. Zpráva říká, že efekt byl mnohem jasnější než u porodní hmotnosti a nezávisel na tom, jak hubená nebo tlustá byla matka.
Epigenetické změny byly zaznamenány v genu RXRA. Způsobuje je receptor pro vitamin A, který je ovlivňován tím, jak buňky zpracovávají tuk.
"Tato studie poskytuje přesvědčivý důkaz, že epigenetické změny, alespoň částečně, vysvětlují souvislost mezi chudým startem do života a pozdějšími riziky možných onemocnění," uvedl profesor Mark Hanson z Nadace British Heart, která na základě této studie vyzvala k podpoře zdravého stravování a životního stylu u žen.
Policie dostala od Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) pokutu 10.000 korun za to, že v Národní kriminalistické databázi profilů DNA chce mít data o pachatelích bez ohledu na závažnost trestného činu. Oznámil to dnes předseda úřadu Igor Němec. Pokuta byla podle něj udělena za nesplnění nápravných opatření. Policie se stanoviskem ÚOOÚ nesouhlasí a má za to, že uložená nápravná opatření splnila.
Policie by podle úřadu neměla mít v databázi DNA data o těch lidech, kteří byli odsouzeni například za daňové podvody, neplacení alimentů nebo pomluvu. V databázi "mohou být pouze profily těch osob, jejichž citlivé osobní údaje lze zpracovávat podle zákona o Policii ČR s ohledem na povahu trestného činu".
"Naopak Policie ČR i nadále trvá na tom, že při zpracování údajů Národní kriminalistické databáze profilů DNA nemá zákonem stanovenou povinnost přihlížet k povaze trestného činu," dodal úřad. Národní databáze DNA podle informací z loňského října obsahuje 77.000 genetických profilů. Z toho 64.000 patří obviněným a odsouzeným lidem, 13.000 DNA profilů pochází z míst neobjasněných trestných činů.
Policie s názorem ÚOOÚ nesouhlasí. "Policie ČR prověřila nezbytnost zpracování profilů DNA pachatelů v naší databázi a profily, jejichž zpracování podle nás neodpovídalo zákonu, byly odstraněny. Se stanoviskem úřadu se lišíme především v právních otázkách pohledu na tuto problematiku," sdělil ČTK mluvčí policejního prezidia Jan Melša.
ÚOOÚ se podle něho zabývá zpracováním údajů jediného pachatele v případě konkrétního trestného činu, ale už nepočítá s případy sériové trestné činnosti a recidivy, kdy se pachatel opakovaně dopouští různých trestných činů. Databáze DNA je potřebná nejen pro odhalování a předcházení trestným činům, ale působí preventivně i vůči pravomocně odsouzeným, uvedl mluvčí. "Pokud bychom nemohli databázi využívat způsobem, jakým ji využíváme v současné době, výrazně by to zkomplikovalo naši činnost, a to i při odhalování závažné trestné činnosti," řekl Melša s tím, že argumenty policie potvrzuje například v jednom ze svých rozhodnutí i Evropský soud pro lidská práva.
Celkem úřad v letošním prvním čtvrtletí uložil pokuty za více než 400.000 korun. Osmdesátitisícovou pokutu dostaly společnost Czech Inn Hostel Prague za kamery v prostorách hostelu a firma Renova za sledování soukromých e-mailů, internetového bankovnictví nebo textových zpráv svého zaměstnance prostřednictvím programu, který bez jeho vědomí instalovala do jeho služebního notebooku. Západočeská univerzita v Plzni dostala za zveřejnění osobních údajů studentů filozofické fakulty na internetu pokutu 60.000 korun.
Ochránci soukromí od loňska plánují kontrolu rozsahu zpracování osobních údajů při zpracování výsledků letošního sčítání lidu, bytů a domů. Zahájena bude po ukončení sběru dotazníků, bude zaměřena mimo jiné na anonymizaci osobních dat, uvedl Němec.
Kontroloři se podle něj budou zabývat také desítkou stížností, které kvůli cenzu dostal. "Lidé mají pocit, že se sbírají osobní údaje, které stát k ničemu nepotřebuje," uvedl k charakteru stížností Němec. Předpokládá že výsledky kontroly vzhledem k době, se kterou ČSÚ počítá na zpracování údajů, hned tak známy nebudou. Statistici počítají se zveřejněním prvních výsledků ze sčítání na přelomu listopadu a prosince.
Starosta obce Capri, ležící na stejnojmenném ostrově v Tyrhénském moři nedaleko Neapole, nechá otestovat všech přibližně tisíc psů místních obyvatel na vzorky DNA.
Městečko tím hodlá bojovat proti znečišťování malebných cest a ulic. Nezodpovědní obyvatelé vyhlášené turistické destinace totiž odmítají po svých mazlíčcích uklízet. Informuje o tom britský deník Daily Mail.
Starosta obce Ciro Lembo uvedl, že lidé budou muset odevzdat genetické podklady svých psů. Vzorky každé ho zvířecího exkrementu nalezeného na chodníku populárního milionářského útočiště otestuje kriminální laboratoř. Místní policie pak pomocí porovnání údajů identifikuje nejen provinilého psa, ale zjistí i jeho majitele.
Tamější úředníci zaznamenali případy, kdy si zejména starší lidé – ve snaze vyhnout se výkalům – ublížili. Další se zranili tím, že po nich uklouzli.
Podle starosty nepůjde o levnou záležitost. Ale drahá bude i pokuta, která vlastníky zvířat vyjde až na 2000 eur (necelých 50 tisíc Kč), řekl italské tiskové agentuře Adnkronos.
Za neobvyklým krokem stojí snaha udržet ostrov v povědomí jako vyhlášenou turistickou destinaci. Za takovou je ostatně považován už od dob římského císaře Tiberia, který tu pobýval v paláci Villa Jovis už před dvěma tisíci let. V pozdější době Capri hostilo takové hvězdy, jakými byli Liz Taylorová, Clark Gable nebo Rita Hayworthová.
Místní správa už v minulých letech zakázala například nošení plavek ve městě nebo dřeváky. Starosta se pokusil během hlavní letní sezony zakázat i sekačky na trávu, ale po protestech zahradníků nakonec ustoupil. Zakázané by nicméně mohly být hlučné stavební práce.
Sněmovní komise pro rodinu nepodpořila návrh, podle kterého by soudy měly častěji ukládat střídavou péči o děti po rozchodu rodičů. Členové výboru mají k předloze mnoho výtek. Poukazují například na to, že neustálé stěhování dětí mezi domácnostmi otce a matky potomkům život spíše zkomplikuje, než aby jim pomohlo. Poslanci k předloze chystají vlastní pozměňovací návrhy, které předloží při druhém čtení.
Poslankyně Vlasta Bohdalová (ČSSD) chce do zákona včlenit ustanovení, podle něhož by byla střídavá péče umožněna jen v případě, že dítě bude navštěvovat stále stejnou školu. "Když dítě bude měnit školu, tak se mu rozbourá celý svět, natrhají se vazby s kamarády. Je to i kvůli rámcově vzdělávacím programům, protože každá škola má jiný," uvedla Bohdalová. Myslí si, že pro návrh by mohli hlasovat i někteří koaliční poslanci. "Když jsme se o tom bavili ve školském výboru, tak napříč spektrem jsme se shodovali," podotkla Bohdalová.
Další návrh patrně připraví šéfka komise pro rodinu Helena Langšádlová (TOP 09). Není spokojena s částí novely, která nařizuje střídavou péči. Připomněla ovšem, že v druhé části předlohy se dává do souladu s rozhodnutím Ústavního soudu otázka popírání a uznávání otcovství. "Ta si myslím, že projde. Je třeba oddělit hlasování o této části," řekla ČTK Langšádlová.
Současné znění zákona o rodině je podle poslankyně dostačující. Střídavou péči by umožnila pouze v případě, že by dítě žilo trvale v jednom bytě a střídali se u něho rodiče. "To skutečně v některých případech funguje. Našim cílem musí být hledání takové alternativy, která zajistí pro děti stabilní zázemí," uvedla Langšádlová.
Novela poslance ODS Pavla Staňka počítá s tím, že by soudy ukládaly střídavou péči vždy, když jsou oba rodiče k výchově dítěte způsobilí, mají o ni zájem a byla by v zájmu dítěte.
Další část novely se týká možnosti popřít otcovství. Lhůta k tomuto úkonu by se měla změnit ze současného půl roku od narození dítěte na půl roku od chvíle, kdy muž nabude podezření, že otcem ve skutečnosti není - nejvýše však do tří let od narození dítěte. Tato úprava by se měla vztahovat pouze na děti narozené v manželství.
V tomto týdnu návrh projednal i ústavně právní výbor, který novelu doporučil schválit. Poslance teď čeká druhé čtení normy, kde mohou předkládat vlastní pozměňující návrhy.
Ostrava - Téměř denně prezentují televizní stanice příběhy z prostředí kriminalistů. Detektivové tam řeší jeden zločin za druhým a houfně k tomu využívají supermoderní a špičkové analýzy DNA. Ty sice dokážou usvědčit i toho nejrafinovanějšího zločince, realita skutečného světa je ale podle policistů úplně jiná. "Naše práce není jako z televizního seriálu. Expertizy jsou časově velmi náročné a trvají někdy i několik dní," řekl ČTK moravskoslezský expert na porovnávání vzorků DNA Pavel Tomek.
Nad posunutou realitou televizních seriálů z prostředí moderních kriminalistických laboratoří se usmívá i kriminalista Alexej Michálek. Hlavní rozdíl vidí především v hledání stop. "Televizní hrdina přijde na místo činu a během chvíle zajistí dostatečné množství biologického materiálu a kriminalisté pak během 45 minut zločin objasní. V reálném životě se to ne vždy podaří. Zajištění stop může být problém," vysvětlil.
Na druhou stranu ale poukazuje na konečnou a nejdůležitější statistiku, kterou je objasněnost vražd. "Podle amerických seriálů je v USA stoprocentní, ve skutečnosti ale najdou jen 30 procent zločinců. Na druhou stranu se alespoň u nás v Moravskoslezském kraji objasněnost drží mezi 90 až 100 procenty," řekl Michálek.
Expertizy DNA považuje za velmi důležitou součást kriminalistické práce. V Česku se tato metoda porovnání vzorků biologického materiálu používá od 90. let minulého století. V Moravskoslezském kraji první specializovaná laboratoř vznikla v roce 2000. "Náklady na jednu analýzu dosahují částky okolo 1500 korun. Ročně jich zpracujeme asi 5000," řekl Tomek, který v laboratoři pracuje.
Tato moderní kriminalistická metoda už dostala do vězení nejednoho zločince. Pomohla například usvědčit dvojnásobného vraha z Krnova na Bruntálsku. Za vraždu manželky a její tety byl už odsouzen. Před policií se ale hájil tím, že zločin nespáchal. "Přijel si vyřídit účty z opačného konce republiky a měl téměř neprůstřelné alibi," uvedla mluvčí moravskoslezské policie Soňa Štětínská. Muže nakonec usvědčila krev jedné z obětí na jeho oblečení. Kriminalisté ale museli dokonale prozkoumat celý jeho šatník, což bylo několik desítek kusů oblečení.
DNA expertiza pomohla určit i jednu z obětí tragického železničního neštěstí ve Studénce na Novojičínsku v roce 2008. "Na místě se nám nepodařilo identifikovat všechny oběti. Zůstala nám neznámá dívka. Policisté proto na místě odebrali vzorky a ty putovaly do laboratoře. Po několika hodinách jsme měli výsledky a kolegové mezitím vytypovali pět dívek. Jedna z nich mohla být obětí nehody," uvedla Štětínská.
Policisté kontaktovali rodiče a odebrali porovnávací vzorky. Experti je pak porovnali s těmi z místa tragédie. V jednom případě se shodovali. "Během 12 hodin nám tak DNA pomohla oběť nehody ztotožnit," řekla mluvčí.
Praha - Policie stále nemá žádný přímý důkaz proti jednačtyřicetiletému Otakaru T., jehož obvinila z vraždy a znásilnění devítileté Anny Janatkové. Píše to dnešní Právo. Experti z Kriminalistického ústavu podle deníku nenašli na těle zavražděné dívky žádné biologické stopy, které by vedly k usvědčení pachatele. Podle informací z důvěryhodného policejního zdroje byl materiál odebraný soudním lékařem po pěti měsících od násilné smrti dívky tak degradovaný, že z něj nešlo nic zjistit, tedy ani najít případný ejakulát pachatele, uvádí Právo. Policie informace listu nekomentovala.
"To je ta nejhorší možná varianta, která mohla nastat. Tím pádem zůstává potenciální možnost, že tu existuje nějaký další pachatel, a to je problém," komentoval informace Práva advokát Václav Vlk.
Holčička zmizela loni na podzim v pražské Troji. Její ostatky nalezli policisté až po pětiměsíčním pátrání v polovině března. Krátce poté obvinili Otakara T. z vraždy, znásilnění a krádeže vloupáním. Právě Otakar T. byl už v minulosti v souvislosti se zmizením Aničky vyšetřován, policii ale vždy tvrdil, že Aničku neviděl a že jí nijak neublížil. Počátkem minulého týdne se ve vazební věznici pokusil o sebevraždu a ve středu pak zřejmě na následky zranění v pražské vojenské nemocnici zemřel.
Právo píše, že odborníci nyní zkoumají oblečení, které měla dívka na sobě a na němž hledají otisky prstů i možný profil DNA. Oblečení bylo poškozené a mokré, protože tělo dívky leželo několik měsíců zakopáno v zemi. Výsledky zatím k dispozici nemají.
Policie ale podle Práva získala další nepřímý důkaz směřující k tomu, že by pachatelem mohl být Otakar T. Pozůstatky dívky byly totiž uloženy ve svázaném igelitovém pytli, který je prakticky totožný s tím, pod kterým našla policie v den dívčina zmizení v pražské Troji její ukrytý batoh. Podle dřívějších informací detektivové zajistili na batohu DNA Otakara T.
Američtí vědci vyvinuli novou metodu, jak pomocí analýzy DNA zjistit osoby s dědičnými sklony k vypuknutí choroby.
Úspěšnost léčby rakoviny závisí na včasném odhalení, není však možné monitorovat celou populaci. Důležité proto je vytipovat rizikové osoby.
Test, který umožní odlišit DNA lidí s predispozicemi k rakovině vytvořil multidisciplinární vědecký tým pod vedením odborníků z Virginia Bioinformatisc Institute (VBI) a State University of Virginia. Navrhli přístroj schopný naráz provést až 300 000 genetických testů a přitom analyzovat dva miliony krátkých opakujících se úseků DNA, takzvaných mikrosatelitů.
Indiskrétní mikrosatelity
"V analýze mikrosatelitů jsme získali nový účinný nástroj, který nám řekne, jak velká je pravděpodobnost, že testovaná osoba v budoucnu onemocní rakovinou," říká Harold Garner z VBI. "Je to jen část našeho úsilí, při němž se snažíme porozumět úloze mikrosatelitů v genomu a využít tyto poznatky pro klinickou praxi. Výsledkem je technologie, která umožní rychle a velmi levně získat informace pro vyhodnocení rizika rakoviny u sledované osoby."
Nová metoda předpovídání vzniku rakoviny spočívá v analýze takzvaných mikrosatelitů DNA, která je nositelem genetické informace v buňce. Ta je tu zakódovaná pomocí posloupnosti čtyř nukleotidů (A, G, C, T) - a mikrosatelity jsou krátké a často se opakující sekvence těchto nukleotidů.
Málokdy se vyskytují přímo v genech, zato jsou časté v těch oblastech DNA, které podle současných poznatků nenesou žádnou konkrétní informaci. Právě v těchto oblastech dochází často k mutacím, mohou proto genetikům na nositele ledacos prozradit. Používají se tedy v kriminalistice, při určování otcovství, jejich výzkum ale umožnil také na naše předky prozradit jejich intimní vztahy s neandrtálci.
Proti rakovině prsu
Genetikové už nějaký čas předpokládají, že mikrosatelity mohou prozradit i mnohem víc. Postupně se podařilo zjistit, že charakteristické změny v jejich výskytu provázejí některé choroby, například tzv. Huntingtonovu chorobu postihující nervovou soustavu.
Další výzkum se zaměřil na anylýzu rozdílů uspořádání mikrosatelitů mezi zdravými osobami a pacientkami s rakovinou prsu. Jejich dlouhodobé vyhodnocování ukázalo, že mohou sloužit i pro předvídání budoucích rizik - slouží tedy jako tzv. biomarkery. Badatelé zjistili, že prozrazují celkový genetický stav organismu i sklon k zhoubným motacím. Další výzkum se zaměřuje na zjišťování, zda a jak to platí i u dalších typů onemocnění.
"Teď máme k dispozici zařízení, které nám potřebné informace dodá prakticky okamžitě a s malými náklady," vysvětluje Harold Garner. Výsledky výzkumu budou publikované v příštím čísle odborného periodika Genes, Chromosomes and Cancer.
Genetické testy jsou stále častější součástí našeho života. V prenatálním období mohou odhalit případné zdravotní komplikace vyvíjejícího se plodu, po narození si část otců testováním nechává potvrdit to, že vychovávaný potomek je skutečně jejich, a během života testy mohou varovat před sklonem k propuknutí některých vážných onemocnění.
Vedle toho existují i tzv. rekreační genetické testy, které si lidé nechávají dělat proto, aby se na základě informace ze svých genů o sobě něco nového dozvěděli.
Odhalí sportovní vlohyMáte nejasnosti v tom, zda vy nebo váš potomek máte sportovní vlohy? Mnohé mohou objasnit genetické testy zjišťující fyzické předpoklady.
„Za schopnost podat maximální okamžitý výkon je zodpovědná varianta C funkční kopie genu ACTN3, který je označován jako gen pro rychlost. Pokud má člověk ve své genetické výbavě po rodičích zděděnou jednu nebo obě kopie tohoto genu označenou jako CC, je u něj předpoklad uspět ve všech druzích rychlostních sportů. Genotyp C je totiž zodpovědný za množství svalových vláken bohatě zásobených proteinem actininem umožňujících podat rychlý výkon. Lidé s touto genetickou výbavou mají svaly, které umějí rychle vyvinout intenzivní svalový výkon.
Opakem varianty kopie genu C je varianta T, kdy nedochází k produkci proteinu actininu,“ vysvětluje RNDr. Lucie Benešová, Ph. D., ředitelka pro výzkum a služby genetických laboratoří společnosti Genomac, jež testy provádí.
Variantu genotypu CC, kdy se kopie genu zdědí po obou rodičích, má pouze 54 procent Evropanů, v Africe se naopak typ rychlostního genu vyskytuje u 90 procent populace. A variantu s alespoň jednou kopií lze najít i v genetické výbavě olympijských vítězů ve sprintu.
Jasno do věci sportovního nadání může vnést i test na tzv. horolezecké geny, který odhalí vlohy pro vytrvalostní sporty, za něž je zodpovědný gen ACE. Mezi jejich nositele patří cyklisté, vytrvalostní plavci, běžci maratónu a horolezci, po kterých je gen laicky pojmenován. Pokud se u člověka vyskytuje inzerce – přítomnost – genu ACE, jsou svaly člověka schopny velmi dobře hospodařit s kyslíkem dodávaným do svalů během jejich zatížení. Svaly těchto lidí jsou díky tomu odolnější proti svalové únavě. Delece – nepřítomnost – genu pak způsobuje opak.
"Výzkumy ukázaly, že v běžné populaci je asi čtvrtina jedinců s variantou inzerce genu v obou kopiích, polovina populace má ve své genetické výbavě alespoň jednu kopii tohoto genu a u čtvrtiny se vyskytuje v obou kopiích delece, a gen tedy nemá,“ vysvětluje genetička.
Můžete alkohol nebo mléko?Genetické testy ukážou i to, jak je na tom jedinec se schopností odbourávat alkohol. „V lidském těle se na základě genu ALDH2 vytváří enzym aldehyddehydrogenáza, který je zodpovědný za to, jak si tělo dokáže poradit s alkoholem. Pokud se enzym vytváří, dokáže se organismus zbavit alkoholu, respektive aldehydu, jenž z něj vzniká a je příčinou zdravotních potíží, poměrně rychle v rámci metabolismu. Pokud enzym chybí, dochází v organismu k daleko prudší a dramatičtější reakci na alkohol,“ vysvětluje Lucie Benešová.
Nepřítomnost genu ALDH2 v genetické výbavě se velmi často vyskytuje u Asiatů a v populaci původních indiánských kmenů Ameriky. Příslušníci těchto etnik proto mají i při požití malého množství alkoholu značné zdravotní problémy.
Podobně lze otestovat i to, jak se organismus dokáže vyrovnat s mléčným cukrem, který je obsažen v mléce a mléčných výrobcích. Ne všichni z nás totiž mléko tolerují, zodpovědnost za to nese gen MCM6, jehož přítomnost podmiňuje schopnost organismu produkovat enzym laktázu, který nám umožňuje trávit mléčný cukr laktózu.
Organismus lidí a dalších savců není primárně přizpůsoben k celoživotnímu přijímání mléka.
Původní nastavení organismu bylo takové, že enzym laktázu produkoval pouze v dětském věku, aby mládě mohlo přijímat mateřské mléko. Později produkce enzymu ustala. „Toto způsobuje varianta genu označená jako C. U části populace se ale v genu MCM6 vyskytla mutace označená jako varianta T, která umožnila organismu celoživotní produkci laktázy. Pokud má člověk ve svém genotypu alespoň jednu kopii varianty T, dokáže jeho organismus celoživotně štěpit mléčný cukr bez potíží,“ dodává odbornice.
Genetické výzkumy ukázaly, že varianta T se vyskytuje velmi často u národů, které se z historického pohledu dlouhodobě živí zemědělstvím. U Evropanů je tedy častá. Naopak v populacích, kde převládá rybolov, například v Asii nebo Africe, je frekvence tohoto typu genomu velmi nízká.
Chutě podle genůMáte rádi sladké nebo vám vadí hořké? I toto je záležitost genů a toho, kterou z jejich variací nesete v genetické výbavě. Za zvýšenou chuť na sladké je odpovědný gen ADRA2A a jeho varianty buď organismu umožní běžné vnímání sladké chuti, nebo toto vnímání sníží. Pokud je citlivost vůči sladkému snížená, jedinec si uvědomuje chuť méně intenzivně, a má proto větší chuť na sladké.
Jiným problémem je potřeba sladkého. Cukr bez výjimky potřebujeme všichni, je pro nás zdrojem energie a bez jeho příjmu by organismus nemohl fungovat. Rozdíl mezi jedinci je ale v tom, kolik cukru tělo skutečně potřebuje, aby mohlo pracovat, a kolik ho chceme jen z potřeby vlastního potěšení. Toto má pod kontrolou gen SLAC2A2, který v organismu plní mimo jiné funkci senzoru reagujícího na množství hladiny cukru v krvi.
Geneticky se dá otestovat i tolerance hořké chuti. Podle vědců vnímání hořkého bylo zásadní v období lovců a sběračů, kdy se lidé živili různými bylinami či plody rostlin a stromů. Většina jedovatých rostlin totiž má nahořklou chuť a jedinec, který dokázal toto vnímat, byl lépe vybaven k přežití.
„Vnímání hořkosti souvisí s genem TASR2, který populaci rozděluje do tří skupin. Jedinci mající ve svém genotypu variantu CC tohoto genu jsou takzvaní supertesteři a jejich jazyk má mnoho chuťových pohárků citlivých na sloučeninu PTC, která hořkou chuť způsobuje. Tito lidé hořkou chuť vnímají velmi intenzívně. Nesnesitelně hořké jim tak připadají například grepy nebo brokolice. Jedinci s genotypem GC jsou tzv. tasteři, tito lidé vnímají hořkou chuť, ale v některých typech zeleniny a ovoce ji tolerují. Nejméně chuťových pohárků reagujících na hořkou chuť mají lidé s variantou genu GG, označovaní jako nontesteři. Těmto jedincům hořkost nevadí. Zajímavé je, že do této skupiny spadá poměrně značná část kuřáků a alkoholiků,“ dodává odbornice.
Najdou leváky i hudebníkyGenetickým testováním lze zjistit mnohem více. Testováním můžete například zjistit, zda jedinec má či nemá hudební sluch. U potomka můžete včasným otestováním ověřit jeho levorukost či pravorukost a u novorozence (všichni se rodíme s modrýma očima) testy odhalí barvu očí dříve, než je zbarví pigment. Zjistíte i to, zda je člověk geneticky předurčen k tomu, zda se stane na něčem závislým, nebo zda umí v ústech postavit jazyk napříč mezi zuby.
„Všechny tyto testy ukazují predispozici, kterou je možné do určité míry ovlivnit chováním, výchovou a způsobem života. Pokud někdo ve své výbavě nemá geny, jež by ho předurčovaly k podávání sportovních výkonů, neznamená to, že nikdy nebude mít rád sport a nemůže se sportu věnovat. Pokud ale bude chtít podávat průměrné či nadprůměrné výkony, bude muset vynaložit mnohem větší píli a úsilí než jedinec, který je ke sportu tzv. naprogramován,“ uzavírá Lucie Benešová.
Mezi několika stovkami jihokorejských občanů evakuovaných v pátek 25. února z Libye se podle korejských médií objevila i jedna nečekaná tvář: světově známý biolog Hwang U-sok.
Je to vědec, který býval světovou hvězdou. Odvolací soud mu nedávno potvrdil tříletý podmíněný trest za podvody spojené s jeho výzkumem.
Hwang se soustředil na klonování zvířat i lidských buněk. Jeho postupy měly pomoct při vytváření univerzálních "náhradní dílů" v lidské medicíně. Před několika lety se ovšem ukázalo, že falšoval výsledky a v Jižní Koreji už v tomto oboru nesmí působit.
Hwang přišel o prestiž i postavení. Podle všeho ale vědec a podvodník našel podporu u tajnůstkářského libyjského režimu.
Hwang měl spolupracovat s nedávno založenou libyjskou společností DANA Bioscience and Medical Service. V jejím představenstvu figuruje i čtvrtý syn plukovníka Kadáffího, Mutassim, ředitelem společnosti měl být údajně ředitel ústřední policejní nemocnice.
Ředitel ústavu, kde Hwang dnes působí, podle listu Korea Times prohlásil: "Státní společnost Dana, založená v roce 2009, nabízela 98,5 milionů eur (2,4 mld. korun) na výzkum kmenových buněk během dalších pěti letech a dalších 30 miliard (730 mld. korun) během dalších 25 let."
Dohodnuty už byly prý všechny detaily smlouvy, včetně místa, kde bude stát nové libyjské pracoviště korejských vědců. Asijští odborníci neměli jen bádat, ale také pomoci s budováním vlastního libyjského výzkumu a biotechnologického sektoru.
Hwang přiletěl 20. února do Tripolisu, aby smlouvu podepsal. Protesty tomu ale zabránily. Ústav údajně doufá, že se kontrakt uskuteční, a to i v případě, že Kaddáfího režim padne.
Podle jiných informací už Libyie s Hwangem spolupracuje delší dobu a plánovaný kontrakt je jen vyvrcholením tohoto partnerství. Korejský vědec prý do země cestoval od roku 2004 asi desetkrát a jeho ústav inkasoval od tamních firem či vlády nejméně 60 tisíc eur (1,5 milionu korun).
Detaily o podstatě Hwangových práci pro libyjskou vládou nejsou k dispozici. Korejský vědec se v poslední letech zabýval především veterinárními biotechnologiemi. V laboratořích jeho současného ústavu došlo k prvnímu klonování psa na soukromou zakázku a vůbec prvnímu klonování prasečích embryí na světě.
"Přesto se domnívám, že by klidně mohlo jít o práci s lidskými kmenovými buňkami," říká český biolog Jaroslav Petr z Ústavu živočišné výroby. V tomto oboru byl podle něj Hwang světová špička, i když si odmyslíme jeho podvody.
"Myslím, že se mohl pokusit o něco podobného jako nedávno započatý klinický pokus v Americe, kde se pokouší pomocí laboratorně vypěstovaných buněk opravit míchu ochrnutých pacientů," říká Petr. Jako další možný směr výzkumu proveditelný se současnými znalostmi uvádí třeba pokusy o léčbu Parkinsonovy choroby.
Klonování lidských orgánů nebo dokonce lidí je zatím nepředstavitelné. Pokud jsou ale odhady směru Hwangova výzkumu v Libyii správné, práce mohla znamenat přelom v léčbě řady dnes neléčitelných nemocí.
Plukovník Kaddáfí přitom nejspíše nemyslí na dobro lidstvo. "U diktátora jako Kaddáfí, který se chce zřejmě udržet při životě stejně houževnatě jako u moci, mi spojení s biotechnology přijde celkem logické," spekuluje Petr.
Na druhou stranu má podpora odvětví i racionální základ. Jak řekl novinářům ředitel Hwangova ústavu Hyun, libyjská strana považovala investice do biotechnologií za ekonomickou příležitost. Je to možnost, jak zaručit rozvoj země i v dobách, kdy dojde k vyčerpání zásob ropy na poklesu poptávky.
V arabském světě nejde o ojedinělý případ. Biotechnologie například podporuje Irán, který jako první stát na světě například nasadil do praxe geneticky modifikovanou rýži.
V některých ohledech má arabský svět dokonce podmínky k rychlému rozvoji. "Třeba ve výzkumu embryonálních kmenových buněk to mají vědci z arabského světa z jistého hlediska jednoduší," říká Jaroslav Petr. Křesťanství se totiž staví proti manipulaci s embryi i proti jejich ničení už od samého početí. Islám je benevolentnější.
Poměr výdajů z HDP investovaných do vědy je ale v arabském světě stále zhruba poloviční než na Západě.
Na začátku 21. století byl Hwang U-sok v Jižní Koreji národním hrdinou. Dostával státní vyznamenání, jeho laboratoř měla prakticky neomezený rozpočet a on i jeho žena mohli létat první třídou korejských aerolinek zdarma.
Ve svém oboru zdánlivě předběhl zbytek světa. Jako první naklonoval psa, v roce 2004 pak zveřejnil studie, podle které se zdálo, že brzy začne zcela nová éra medicíny. Zbytek světa mohl Korejcům tiše závidět, a to včetně prestižních amerických univerzit.
V laboratoři vytvořil pacientům přímo na míru buňky, které měly posloužit k "opravě" téměř libovolného orgánu nebo tělesné tkáně. Měly sloužit například k opravě srdce po infarktu nebo třeba obnovení přerušené míchy u ochrnutých.
V roce 2005 se ale nejprve objevilo podezření, že Hwang porušil etické standarty. Například se ukázalo, že některá vajíčka pocházela přímo od jeho podřízených.
Protože v asijských vědeckých týmech panuje železná disciplína, vnucovalo se podezření, že s dobrovolností jejich dárcovství to bylo všelijaké.
Temné roky
První skandál Hwang ještě ustál. Když se ale objevily zprávy, že jeho zásadní práce není jen eticky podezřelá, ale přímo podvrh (včetně například upravených fotografií výsledků), podezření už nešlo zamést pod koberec.
Soulská univerzita ustavila nezávislou komisi, která rychle rozhodla, že profesorovy práce s lidskými buňkami jsou podvrh. Hwangovi zůstal jen pes Snuppy, který byl podle všeho skutečně poctivě naklonovaný.
Hwang byl vyloučen z univerzity, v Jižní Koreji nesmí v oboru lidského klonování dále působit a dostal se i před soud. Jak se ukázalo, nedělal si hlavu s vyúčtováním peněz na výzkum.
Když měl vysvětlit, kam se peníze poděly, tvrdil, že část z nich zaplatil ruské mafii za vzorek DNA mamuta. A organizovaný zločin, jak známo, stvrzenky nevydává.
Ale i tak si našel práci. V podstatě pro něj vznikl díky soukromému kapitálu výzkumný ústav Sooam v Jonginu. Věnuje se především veterinárnímu výzkumu.
Už dříve se objevily neuvěřitelné zvěsti o jeho další budoucnosti. Podle později vyvrácených zpráv se ho prý pokoušela získat Harvardova univerzita, jindy se zase objevily zvěsti, že pracuje v Thajsku. Tyto spekulace se ovšem nepotvrdily.
Ve fyzice je to známo už dávno. A. Einstein ve svých čtyřech článcích v Annalen der Physik z roku 1905 (editorem časopisu byl tehdy Max Planck) neučinil také žádné měření a "pouze" interpretoval měření jiných, např. vysvětlil tzv. fotoefekt, za což dostal později Nobelovu cenu v oboru fyziky. Podobně Max von Laue pouze spojil pozorování z oboru krystalografie a z oboru zkoumání tehdy mystického záření, jež objevil W. C. Roentgen, a navrhl svým asistentům, aby vyzkoušeli, zda toto záření nebude difraktovat na krystalu. Laueho čistě teoretická úvaha se ukázala býti pravdivou, díky čemuž byla vysvětlena povaha tajemného záření "X" (elektromagnetické záření s velmi malou vlnovou délkou, difraktujícího na mřížkách s velmi malými štěrbinami, jako jsou např. krystaly) a zároveň molekulární struktura krystalů. Dodnes je difrakce rentgenových paprsků na krystalové mřížce hlavní metodou pro zjišťování struktury látek, včetně biologických vzorků jako jsou proteiny, nukleové kyseliny nebo viry (struktura viru HIV byla určena právě takto). A zde bych se chtěl napojit na příběh objevu struktury DNA, jak se ukazuje z nově objevené korespondence Francise Cricka (The lost correspondence of Francis Crick, Nature 30. září 2010).
Crick tuto svou korespondenci považoval dlouho za ztracenou a vinil z této ztráty svou příliš aktivní sekretářku. Nakonec se ale ukázalo, že Crickovy dopisy byly v rámci společného nepořádku pohlceny korespondencí Sydneyho Brennera, s nímž Crick sdílel kancelář v Cambridge mezi lety 1956-1977. Že v této společné kanceláři mezi oběma génii (Brenner, který dodnes žije, je považován za jednu z nejvlivnějších a nejnápaditějších osobností moderní biologie) docházelo běžně ke zmatkům v korespondenci, je zřejmé z Crickova dopisu W. Szybalskému z roku 1961: "Promiňte mi, že jsem nereagoval na Váš dopis z 15. prosince, ale přišel ve Vánoční čas a byl odložen mezi papíry Sydneyho Brennera." Mezi nově objevenými dopisy Francise Cricka lze najít i jeho korespondenci s Mauricem Wilkinsem odkrývající podrobnosti o fascinujícím objevu struktury DNA, ale také např. prosbu o radu ze strany časopisu Nature, koho vybrat za nového editora, nebo dotaz ze strany R. W. Burchfielda, editora Oxford English Dictionary, na význam slova "kodon".
Francis Crick byl původně fyzik a ve svém doktorandské studiu se zaměřil na měření viskozity vody za vysokých teplot. Později označil tuto problematiku za "nejtupější problém, jaký si lze představit". V roce 1949 (ve svých 33 letech), kdy přišel do Cavendish Laboratory v Cambridge, neměl ještě Ph.D. a rozhodl se býti čistým teoretikem. Cavendish Laboratory byla tehdy vedena Sirem Lawrencem Braggem, který získal Nobelovu cenu již ve svých 25 letech za práce o rentgenové difrakci (Braggův zákon). Jeho cílem bylo překonat jiného nobelistu, Linuse Paulinga z CalTechu, autora základní knihy moderní chemie The Nature of the Chemical Bond, člověka, který již předběhl Braggovu laboratoř v odhalování struktury základních biologických molekul, totiž proteinů. Na řadě měla být deoxyribonukleová kyselina (DNA). V roce 1951 do Cavendish Laboratory za tím účelem dorazil i biolog James Watson, neboť dospěl k přesvědčení, že právě rentgenová difrakce je tou nejvhodnější metodou, jak zjistit strukturu DNA. Crick dal téhož roku k Vánocům Watsonovi Paulingovu knihu o chemické vazbě (chtělo by se říci s Richardem Feynmanem, že pro velké muže vědy, řešící opravdu klíčové problémy, fyzika, chemie a biologie jedno jsou). V Británii ovšem existovala ještě jedna laboratoř, experimentálněji zaměřená (Crick a Watson nedělali žádné experimenty, pouze teoretizovali a vycházeli z experimentů jiných lidí), kterou vedl John Randall pod hlavičkou King's College v Londýně. Zde od roku 1950 pracoval Maurice Wilkins na reálných pokusech s rentgenovou difrakcí na vzorcích DNA. Spolu se studentem Goslingem se mu podařilo získat do té doby nejlepší snímky DNA, jež sdílel a diskutoval se svým přítelem Crickem. Mezi Braggovou a Randallovou laboratoří však bylo přirozené napětí a soutěživost, což zesílilo po Randallově odklonu od Wilkinse a příklonu k mladé ambiciózní biofyzičce jménem Rosalind Franklin, jež byla určena k tomu, aby se práci na objevu struktury DNA věnovala sama bez Wilkinse (v tom duchu přebrala Wilkinsovi i studenta Goslinga). Franklinová věnovala výzkumu struktury DNA spoustu experimentální práce a pořídila známou "fotografii 51", jež má své samostatné heslo na Wikipedii. Tato fotografie se dostala přes Wilkinse k teoretikům Crickovi a Watsonovi, kteří z ní a z dříve známých skutečností "vyčetli" dnes platný model DNA (a ihned publikovali svůj objev v Nature, model však byl potvrzen až mnohem později mnohem náročnější experimentální prací Wilkinse). Samotná Franklinová a její student Gosling odmítli výklad Cricka a Watsona a napsali slavné pohřební oznámení pro jejich ideu.
Nobelovu cenu v oboru fyziologie a medicíny nakonec (za velkého lobbingu Braggova) dostali Crick, Watson a Wilkins. Franklinová se bohužel toho dne nedožila, neboť umřela na agresivní rakovinu vaječníků ve svých 37 letech (1958). Zdá se velmi pravděpodobné, že kdyby se dožila toho dne, mezi oceněnými by byla také (možná místo Watsona?).
Francis Crick v roce 1958 zformuloval "centrální dogma molekulární biologie" (transkripce, translace), věnoval se výzkumu genetického kódu a v roce 1977 opustil společnou kancelář, již sdílel se Sydney Brennerem, a přesunul se do Salk Institute v San Diegu, kde se až do konce života (2004) věnoval teoretickému výzkumu vědomí (napsal mj. populární knihu o vědomí, přeloženou do češtiny pod názvem Věda hledá duši).
Odbor kriminalistické techniky a expertiz jihočeské policie (OKTE) obdržel od Českého institutu pro akreditaci osvědčení o akreditaci, která mu v budoucnu mimo jiné zajistí přístup do centrální evropské databáze DNA. ČTK to dnes řekl vedoucí OKTE Ladislav Zíka, podle kterého získaná akreditace zvýší prestiž organizace. "A navíc je jasným důkazem toho, že výsledky naší činnosti jsou naprosto důvěryhodné a nezpochybnitelné," řekl Zíka.
Nový výzkum tvrdí, že o tom, jak dlouho budete žít, rozhoduje spíše životní styl než dlouhověkost vašich rodičů.
Švédští vědci zjistili, že největší šanci na dožití se devadesátky mají nekuřáci, kteří konzumují jen mírné dávky kávy a v padesáti letech mají dobrý socioekonomický status (měřený náklady na bydlení) - stejně jako nízkou hladinu cholesterolu v padesáti letech a dobrou kapacitu pro fyzickou práci ve věku čtyřiapadesáti let.
"Studie jasně ukazuje, že můžeme ovlivnit některé z faktorů rozhodujících o tom, jakého stáří se dožijeme... největší vliv má životní styl," říká Lars Wilhelmsen ze švédské univerzity v Gothenburgu. Hladinu cholesterolu lze například ovlivnit stravovacími návyky.
"To je pozitivní nejen pro jednotlivce, ale také pro společnost, protože to nevyžaduje nějaké velké náklady na léky," dodává. "Mnohé z těchto faktorů byly již předtím identifikovány jako ty, které hrají roli při vzniku kardiovaskulárních onemocnění, ale zde poprvé ukazujeme, že jsou obecně důležité pro přežití."
Studie, která se objevila v časopise Journal of Internal Medicine, použila data z výzkumu zahájeného v roce 1963 na mužích, kteří se narodili v roce 1913. Třetina všech padesátiletých mužů v Gothenburgu byla podrobena testování z hlediska stavu kardiovaskulárního systému. Poté se šetření každých deset let znovu opakovalo. Longitudinální výzkum umožnil zkoumat vznik kardiovaskulárních nemocí ve specifické věkové skupině a srovnávat například zdraví padesátníků v roce 2003 s padesátníky z roku 1963. Ženy byly do výzkumu zapojeny v roce 2003.
Muži narození v roce 1913 prošli testy v 50, 54, 60, 67, 75 a 80 letech. Z 855 mužů, kteří se zúčastnili šetření v roce 1963, se jich dožilo devadesátky 13%.
Již dříve byla publikována zjištění založená na stejných datech, která ukazovala, že pokles počtu kuřáků spolu s nižší hladinou cholesterolu a nižším krevním tlakem mezi lety 1963-2003 může vysvětlit znatelný pokles počtu infarktů zaznamenaný během zmíněných čtyřiceti let.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
(Pozn. KD: Existuje řada sociologických studií ukazujících vliv kulturních faktorů na medicínskou teorii a praxi. U studie nazvané Effects of a healthy Nordic diet on cardiovascular risk factors... ("Účinky zdravé nordické diety na kardiovaskulární rizikové faktory...") atd. potřeba zohlednit tyto vlivy přímo bije do očí.
Je známo, že v "germánské" medicíně bývá z důvodů, jež se zatím nepodařilo zcela přesně zjistit, tradičně kladen extrémní důraz na syndrom tzv. "srdeční slabosti" - a to do té míry, že příznaky snížené vitality, které jsou jinde interpretovány například z hlediska imunologie aj., jsou zde zpravidla důvodem k předepsání léků "na posílení srdce".
Z gothenburské studie pracující výhradně se vzorkem mužské populace z etnicky homogenního a geograficky velmi úzce vymezeného území, která zkoumá vznik kardiovaskulárních chorob po padesátce, přirozeně vůbec nelze dělat tak dalekosáhlé závěry, jak sugeruje nadpis. Hned zpočátku vyloučila například všechny faktory ovlivňující dětskou úmrtnost, přičemž řada z nich je právě geneticky podmíněných, a také všechny choroby jiné než kardiovaskulární.
Je tedy vhodné tato zjištění číst jako určité vodítko, jak po padesátce s minimálními náklady předcházet kardiovaskulárním onemocněním, nikoliv jako vyvrácení všeobecně sdílených poznatků o podílu dědičných faktorů např. při vzniku karcinomů.
A použitá proměnná "socioekonomický status" přirozeně asi i v socialistickém Švédsku sotva patří k pojmu "životní styl", který sugeruje svobodnou individuální volbu...)
Malajské úřady tento týden oznámily, že na sklonku prosince bylo v zemi do přírody vypuštěno zhruba šest tisíc geneticky upravených samečků komárů. Neživí se krví a nepřenášejí nemoce. K životu potřebují tetracyklin, který se však ve volné přírodě nevyskytuje. Samičky obyčejných komárů se s nimi spáří a tím vlastní druh z daného místa vytlačí - potomci totiž kvůli nedostatku tetracyklinu pomřou - podrobněji viz text Jak umírá komár.
Rozsahem poměrně malý pokus měl ověřit novou metodu boje proti nebezpečné horečce dengue (viz Když horečka bolí) a jiným nemocem přenášeným komáry. Zatím ale jen vyvolal vlnu nevole, protože jej firma před veřejností i před odborníky dopředu utajila.
Pro laika zní nápad překvapivě, ale odborníci na tropické nemoci ho rozhodně nezavrhují. V zásadě má vypouštění geneticky modifikovaných (GM) komárů přispět k výraznému snížení počtu jejich příbuzných ve volné přírodě.
Pokus s GM komáry chystá například i tým podporovaný nadací Melindy a Billa Gatesových. Na Kajmanských ostrovech GM komáři vzlétli dokonce už předloni. Britská společnost Oxitec, která dodala komáry i do Malajsie, nejprve v roce 2009 své výtvory vyzkoušela v malém rozsahu. Velká zkouška probíhala loni od května do října.
Na ostrově Grand Cayman vypustili odborníci zhruba 3,3 milionu modifikovaných komářích samců. Na zkušební ploše 16 hektarů tím poklesl druh příslušného komára (Aedes aegypti) zhruba o 80 procent.
Po oznámení výsledků zkoušek na Kajmanech vyjádřila zájem kromě Malajsie předběžně také Brazílie a Panama. V těchto dvou zemích se ročně nakazí stovky tisíc lidí.
Nad nesporným úspěchem však visí i stín. Pokus byl příliš překvapivý, o zkouškách na Kajmanských ostrovech se mimo ně téměř nevědělo. Odpůrci i zastánci genetických modifikací ve vzácně shodě vyjadřovali znepokojení nad nedostatkem veřejné diskuse před zahájením pokusů.
"V Čechách ani jiné zemi s podobným kulturním dědictvím by se nic podobného stát nemohlo," vysvětluje obavy odborníků Zdeněk Opatrný z Přírodovědecké fakulty v Praze. Kajmanské ostrovy ovšem nemají žádný zákon upravující šíření GM organismů, na rozdíl od České republiky a zbytku vyspělého světa. Teprve se chystá.
Český biolog Jaroslav Petr z Výzkumného ústavu živočišné výroby se stejně jako jiní odborníci bojí reakce veřejnosti: "Takové pokusy mohou poškodit pověst celé branže."
Zprávy o pokusech na Kajmanských ostrovech zaskočily i Gatesovu nadaci. Její tým tu už několik let provádí přípravné studie pro první kolo pokusů v mexickém státě Chiapas. Dodavatelem komárů pro experiment má být znovu firma Oxitec. Vedoucí týmu nadace Anthony James z univerzity v Kalifornii tvrdí, že jejich tým v žádném případě tajnůstkářsky postupovat nehodlá.
Po ostré kritice ze všech stran je překvapivé, že v Malajsii se situace opakovala. Zkoušky se uskutečnily zcela v tajnosti loni v prosinci. Zprávu o nich úřady vypustily až na sklonku ledna. Odborníci i aktivisté se znovu cítili podvedení.
Je jen logické, že spěch a tajnosti kolem zkoušek vyvolávají nejrůznější otázky. Nezávislá organizace GeneWatch UK zveřejnila analýzu, která naznačuje, že za podivnými okolnostmi by mohly být finanční zájmy.
Firma Oxitec ročně prodělává asi 1,7 milionu liber (cca 50 milionů korun) a v roce 2013 musí navíc splatit dluh ve výši 2,25 milionu liber, tvrdí zpráva GeneWatch. Podle organizace tak mohou za zdánlivě unáhleným postupem Oxitecu stát hlavně ekonomické ohledy.
Vedoucí výzkumu Luke Alphey firmy Oxitec pro zpravodajský blog časopisu Science tuto domněnku odmítl: "My jsme nezisková organizace a finance pro nás nejsou relevantní."
Ale pochybnosti nemizí. Sdílí je i biolog Jaroslav Petr: "Oxitec není jedinou firmou s podobným programem. Kdyby nepospíchali, takhle by nepostupovali. Zřejmě cítí potřebu udržet si náskok," odhaduje český odborník.
Komár zkoušený v Malajsii a na Kajmanech je modifikovaný druh Aedes aegypti a nese označení OX513A (My1). Vznikl v britské firmě Oxitec. Larvy GM komárů se mohou vyvíjet jen ve vodě s obsahem antibiotika tetracyklinu.
Vypouští se jen samečci, kteří se neživí krví a nešíří nemoci. A to v takovém množství, aby v místě výrazně (zhruba 10:1) převyšovali běžné komáry.
Samičky se tak s běžnými samci páří jen výjimečně. Potomci, které mají s GM komáry, ale nedospějí. Po otci zdědí gen, díky kterému potřebují ve vodě tetracyklin, a v přírodě tedy pomřou.
Celý postup je velmi bezpečný. Vložený gen se v přirozeném prostředí nemůže šířit. Žádný jeho nositel nepřežije více než generaci.
Výzkumníci z University of East Anglia (UEA) objevili gen, jehož zablokování by zastavilo šíření rakoviny z původního nádoru do dalších tělesných tkání.
Studie publikovaná v časopise Oncogene představuje průlom v porozumění tomu, jak se nádory šíří. Vědci doufají, že nová zjištění povedou k vývoji léků blokujících kritické finální stádium nemoci, kdy se rakovinové buňky šíří do dalších částí těla.
Gen označovaný jako WWP2 je enzymatický agent nacházející se uvnitř rakovinových buněk. Útočí na přirozený inhibitor, který normálně blokuje šíření těchto buněk, a ničí ho. Tým UEA zjistil, že blokování WWP2 zvyšuje v organismu hladinu přirozeného inhibitoru a rakovinové buňky zůstávají v dormantním stavu. Pokud by se podařilo vyvinout lék, který WWP2 deaktivuje, konvenční terapie a chirurgické zákroky by mohly likvidovat primární tumor bez obavy z toho, že vyvolají šíření nemoci po těle - a to včetně rakoviny prsu, tlustého střeva a kůže.
V současnosti si medicína s metastázováním poradit nedokáže.
Washington - Předchůdci dnešního člověka zřejmě opustili Afriku o tisíce let dříve, než vědci dosud předpokládali.
Lidský druh při putování z Afriky, podle vědecké studie publikované v magazínu Journal o Science, zamířil na východ kolem Rudého moře a vydal se na Blízký východ.
Dokládají to prý nálezy 100 až 125 tisíc let starých kamenných nástrojů, které archeologové objevili ve Spojených arabských emirátech. Historici se přitom domnívali, že se lidé do dnešní Arábie dostali teprve před 60 tisíci lety.
K určení stáří kamenných nástrojů bylo využito techniky, která dokáže rozpoznat, kdy byl předmět naposledy vystaven slunečnímu svitu.
"Techniky užité k výrobě seker a dalších kamenných nástrojů nalezené v emirátě Sharjah byly vyrobeny lidmi odjinud. Podobné věci jsme našli ve východní Africe," vysvětluje Anthony E. Marks z Východní metodistické univerzity v Dallasu.
"Nebylo moc možností, jak se mohli lidé z Afriky dostat. Mohli odejít přes Sinajský poloostrov, kolem Rudého moře nebo přes úžiny poblíž jeho jižních břehů. Náš objev ukazuje spíše na druhou variantu, která byla vhodnější," vysvětluje Hans-Peter Uerpmann z centra pro vědeckou archeologii Univerzity Karlse Eberharda v německém Tübingenu.
Jedním z dalších možných vysvětlení je teorie podle níž do Arábie přišli neandertálci. Ti ale v té době žili převážně v Evropě a na území dnešního Ruska. Že by se přesunuli tak daleko, je tedy nepravděpodobné.
"Vysvětlení, že by se jedna skupina neandertálců zničehonic otočila na jih a vydala se na několikatisícovou pouť, se mi zdá jako velice nepravděpodobné. Nedává to žádný smysl," uvedl Anthony E. Marks v telefonickém rozhovoru pro agenturu AP.
Ačkoliv se to dnes zdá podivné , v Arábii bylo tehdy vlhké podnebí, což bylo pro tehdejší lidskou populaci všestranně příhodnější. Vegetace poskytovala dostatek plodů i kořisti.
Do pralesní oblasti v Malajsii bylo vypuštěno asi 6000 samečků laboratorních komárů, kteří mají roznášet genetický kód na oslabení jejich druhu.
Malajsijské úřady vypustily do pralesa na 6000 geneticky upravených komárů. Jedná se o první experiment svého druhu v Asii, jehož cílem je zmírnit šíření horečky dengue. Informovala o tom ve středu agentura AP.
První testování v terénu má připravit cestu pro oficiální využití geneticky modifikovaných samečků moskyta druhu Aedes aegypti. Po jejich spáření se samičkami by mělo vzniknout potomstvo s kratším životem a následně by se měla snížit i celková populace těchto moskytů.
Zárodky horečky dengue přenášejí pouze samičky. Nemoci v loňském roce v Malajsii podlehlo 134 lidí.
Projekt vyvolal kritiku některých malajsijských ochránců přírody, kteří se obávají nepředvídaných následků, například neúmyslného vytvoření nekontrolovatelně zmutovaného komára. Podle oponentů by také mohlo vymizení moskyta vytvořit prázdný prostor, jejž by zaplnil jiný hmyz, který by mohl přinést nové nemoci.
Vláda: Výzkum je veden v malém měřítku
Vládní úřady ale tvrdí, že jejich výzkum je veden v malém měřítku, a nehodlají přistoupit k širšímu vypouštění moskyta. Navíc odborníci poukazují na to, že geneticky upravení moskyti rychle hynou.
Ústav pro lékařský výzkum upřesnil, že do neobydlené pralesní oblasti ve východní Malajsii bylo vypuštěno asi 6000 samečků laboratorních komárů loni 21. prosince. Do oblasti však bylo kvůli vědeckému srovnání vypuštěno také 6000 normálních samečků Aedes aegypti.
Ústav příliš podrobností o projektu neposkytl, ale prý byl "úspěšně" završen 5. ledna. A všichni moskyti byli prý vyhubeni insekticidy. Zatím není v plánu vypouštění dalších komárů, dokud nebudou zanalyzovány výsledky z nynějšího pokusu - mimo jiné délka života laboratorních moskytů a rozsah jejich rozšíření v divočině.
V Asii jde o první podobný experiment. Podle nejmenovaného činitele malajsijské vlády ale modifikovaní komáři byli předtím vypuštěni do přírody v boji proti dengue například na Kajmanských ostrovech.
Vláda premiéra Najiba Razaka přistoupila k tomuto "inovativnímu" projektu v boji s dengue po nepříliš úspěšných kampaních. Při nich byli Malajsijci vybízeni, aby v okolí svých domovů likvidovali stojatou vodu, v níž se komáři mohou rozmnožovat.
Počet úmrtí na dengue v Malajsii loni vzrostl o 52 procenta ve srovnání s rokem 2009, kdy na ni v zemi zemřelo 88 lidí. Celkový počet nakažených vzrostl o 11 procent na více než 46.000 případů.
Tropická horečka dengue se vyskytuje v Asii, v Latinské Americe a v Africe. Projevuje se vysokými teplotami, bolestmi hlavy a kloubů a zvracením. V těžkých případech může vést k vnitřnímu krvácení, zhroucení oběhového systému a smrti. Dosud proti ní nebyla vyvinuta očkovací látka, neexistuje ani konkrétní léčba, je důležité při ní především doplňovat tekutiny.
Lidé se sklony k pití alkoholu k sobě sedají jako vrána k vráně. To je na první pohled ne zrovna převratné zjištění. Ale sociolog James Fowler z univerzity v San Diegu se domnívá, že k němu dospěl novým způsobem. Vypomohl si ve svém oboru trochou genetiky a pustil se do zkoumání genetické podobnosti u lidí, kteří se označují za přátele a kamarády. Své výsledky publikoval ve vědeckém časopise PNAS.
Fowler porovnal stavbu šesti genů ve skupině zhruba pěti tisíc osob. Každý gen může být u člověka zapsán různým pořadím písmen genetického kódu. Rozdíly v jednotlivých písmenech mohou, ale nutně nemusí mít vliv na funkci genu. Často ovšem mají a lidé s mírně odlišnými verzemi genu mají například odlišné sklony k určitým nemocem. Fowlerův tým chtěl zjistit, zda tyto drobné rozdíly v jednotlivých písmenech genetického kódu mohou ovlivňovat i výběr "party".
Ve dvou případech se ukázalo, že geny by skutečně mohly hrát roli v tom, jací lidé nás přitahují či naopak. Statisticky významná část lidí, kteří se považovali navzájem za přátele, měla shodné varianty genu DRD2.
Vědci se na jeho funkci zatím zcela neshodnou, ale některé starší studie tento gen spojují (i když to je stále jen kontroverzní tvrzení) se sklony k pití alkoholu (abstrakt příslušné studie je zde). To by bylo celkem logické: jako přátelé si spíše zvolíme někoho, s kým nás spojuje společná záliba v ostřejším pití.
Studie ale také naznačuje, že některé geny přátelství nesvědčí. Neradi patrně navazujeme přátelství s lidmi, kteří mají stejnou variantu genu CYP2A6. Ten se (také ne úplně přesvědčivě) spojuje s "otevřeností" ve společenském styku (abstrakt studie zde).
Proč by se lidé s podobnou mírou záliby v alkoholu měli přitahovat a lidé podobně "otevření" naopak spíše odpuzovat, Fowler nechce ani spekulovat.
Ale samo tvrzení, že geny mohou hrát roli ve výběru přátel, nepovažuje ani on, ani jeho kolegové za nijak skandální. Naznačují ho i některé další studie (např. tato z roku 2005 )
Patrně za tím stojí podobný mechanismus jako v případě výběru našich životních partnerů. I ty si většinou vybíráme mezi lidmi, kteří se nám podobají detaily tělesné stavby. Snad proto, že máme z dětství "vtištěnou" představu ideálního partnera podle našich rodičů a blízkých.
Podobný mechanismus by mohl hrát roli i u volby přátel. Ale nemáme žádný "radar", který by přesně odhalil podobu jejich genů. Půjde jen o nedokonalou volbu na základně vnější podobností.
Fowlerova práce nepřesvědčila každého. Samotnou představu o genetické podobnosti přátel sice nikdo rovnou nezavrhuje, mnozí ale kritizují metody použité ve studii. "V našem oboru by něco takového bylo nepřijatelné," řekl vědeckému časopisu Nature genetik David Altshuler z Broadova ústavu amerického Cambridge.
Podle něj si Fowler zvolil ve svém přístupu příliš náhodná a úzká kritéria. Genetici podle Altshulera dnes požadují, aby se v rámci jediného výzkumu zkoumaly tisíce odlišností v genetickému kódu, nikoliv jenom několik vybraných míst.
Zkušenosti posledních deseti let ukazují, že výsledky zkoumání závislosti mezi podobnou genů a chováním nebo nemocí bývají nespolehlivé. Zdá se, že jeden povahový nebo zdravotní rys totiž bývá většinou ovlivněn celou řadou míst v genetickém kódu. Ve světle těchto zkušeností také mimochodem vzala za své představa, že se podaří najít například gen alkoholismu nebo optimismu.
Podle kritiků lze proto na základě rozboru šesti genů těžko říct, jak je to s genetickou podobou přátelství. "Je to, jako by si Fowlerův tým koupil šest losů a dvakrát vyhrál první cenu. Takhle se to prostě dělat nedá," řekl Alshuler. Podle jeho názoru šlo nejspíš o náhodu, za kterou se může nebo nemusí skrývat skutečná souvislost.
Portland (USA) - Před téměř 10.000 lety v Americe poskytoval člověku jeho nejlepší přítel ochranu a společnost, ale příležitostně byl pro něj i zdrojem potravy. S tímto zjištěním přišli po průzkumu úlomku psí kosti badatelé z univerzity v americkém Maine. Informovala o tom dnes agentura AP.
Samuel Belknap narazil na fragment kosti při průzkumu vzorku lidských odpadků, jež byly vykopány v jihozápadním Texasu v 70. letech minulého století. Uhlíková metoda určila stáří kosti na 9400 let. A test DNA potvrdil, že jde o kost psa, nikoliv vlka, kojota či lišky.
Kost byla objevena hluboko v hromadě lidských výkalů a navíc měla charakteristickou oranžovohnědou barvu - tu kost získá při průchodu trávicím traktem. Odštěpek je tedy nejranějším přímým důkazem, že psi neměli v lidské společnosti roli pouze ochránce, společníka a loveckého pomocníka. Lidé je jedli a možná je už tehdy i jako zdroj potravy chovali.
Belknap při zkoumání odpadu pátral po dietě a výživě lidí, kteří obývali oblasti kolem řeky Lower Pecos před tisícem až 10.000 let.
V lidské kultuře hráli psi významnou roli tisíce let. Archeologové našli v Belgii stopy po psech staré 31.000 let, v Česku měly stáří 26.000 let a na Sibiři 15.000, upozornil odborník na vývoj psů, profesor evoluční biologie na univerzitě v Los Angeles Robert Wayne. Na americkém kontinentu nálezy psů nejdou tak hluboko do minulosti.
Fragment kosti, který Belknap obdržel k analýze, měl velikost pouhých 15 krát deset milimetrů a pocházel z části kostry, kde se lebka napojuje na páteř. Patřil zřejmě malému druhu psa s krátkým čumákem, krátkosrstému kříženci, jenž byl běžný u indiánů z Velkých plání. Vážil asi deset až 13 kilogramů. Nalezen byl také fragment z nohy, ale ten byl tak malý, že nemohl být podroben laboratornímu zkoumání.
Psi jako zdroj potravy pro lidi ale nepředstavují velké překvapení. Na Velkých pláních některé kmeny pojídaly psy v době nedostatku jiné potravy nebo při slavnostních aktech, vysvětlil Belknap.
A v Mezoamerice to bylo obdobné - například Aztékové chovali jeden druh psa bez srsti speciálně na maso.
Další archeologické vykopávky psích ostatků stanovily výskyt psů do doby před 8000 lety nebo i dál, ale toto je první vědecký důkaz, že psi se tu vyskytovali mnohem dříve. V 80. letech byl nalezen pes v jeskyni Danger Cave v Utahu - jeho stáří 9000 až 10.000 let ale bylo odhadnuto pouze na základě analýzy okolních skalisek.
"Takže 9400 let starý pes může být v USA nejstarší, ale také nemusí," zdůraznil odborník na evoluci psů Darcy Morey. Je ale skeptický ohledně datování DNA z jediného úlomku kosti, jelikož psi jsou si geneticky velmi podobní s vlky.
Předpokládá se, že první psi přišli do Severní Ameriky z Asie přes Beringovu úžinu s lidmi nejpozději před 10.000 lety.
Alzheimerova choroba těžce poškozuje mozek. Není léčitelná, ale čím dříve se rozpoznají její příznaky, tím větší je šance oddálit nástup nemoci.
Unikátní test z krve, který to dokáže s vysokou mírou spolehlivosti, vyvinuli vědci z floridského Scripps Research Institute ve městě Jupiter. Jak uvádí časopis Cell, badatelé otestovali v ověřovacím testu šestnáct osob na Alzheimerovu chorobu. Zmýlili se jen jednou.
V rozhovoru pro týdeník Nature prozradil vedoucí vědeckého týmu Thomas Kodadek, že v dosud nepublikovaném pokusu diagnostikovali Alzheimerovu chorobu pomocí testů z krve u tří stovek lidí s přesností na 98 procent.
Odborníci jsou přesvědčeni, že spolehlivost je ještě vyšší. V některých případech určily testy jako nemocného také člověka, u kterého se zatím neprojevily vůbec žádné příznaky zákeřné choroby.
Krajský soud v Ústí nad Labem potrestal dvěma lety vězení s podmíněným odkladem na tři roky mosteckého gynekologa Miroslava Grunda za to, že ve své ordinaci znásilnil 21letou pacientku. Změnil tím původní rozsudek mosteckého soudu, který čin kvalifikoval jen jako poškozování cizích práv
Na chování tehdy 61letého lékaře si policii stěžovala v červnu 2009 dívka, která se podrobila gynekologické prohlídce. Vypověděla, že jí lékař nejprve olízl prsa. Pak, když ležela svlečená od pasu dolů na gynekologickém křesle, zasunul jí do pochvy penis.
Gynekolog od počátku obvinění popíral. Mostecký soud nakonec konstatoval, že se popsaný skutek sice stal, ale protože lékař po protestech pacientky všeho hned nechal, uložil mu nakonec jen padesátitisícový peněžitý trest a osmnáctiměsíční zákaz činnosti. Proti rozsudku se odvolal jak gynekolog, tak státní zástupkyně.
Ústecký krajský soud se nyní opět přiklonil k původní obžalobě, že lékař pacientku znásilnil. Rozhodnutí předcházel spor genetiků o to, jestli k pohlavnímu styku skutečně došlo, protože se v ženině vagině nenašly stopy mužské DNA.
Soud se nakonec přiklonil k názoru, že takové stopy nemusí zůstat vždy.
Gynekologův advokát chce podat dovolání
"Poškozená neměla důvod lékaře křivě obvinit. Případ ani nechtěla oznámit, svěřila se jen matce," konstatoval předseda senátu Daniel Broukal.
Lékaře krajský soud vedle dvouleté podmínky odsoudil k tříletému zákazu činnosti. Gynekologovi přitom hrozilo až osm let vězení. "Pachatel dosud nebyl trestaný a intenzita styku nebyla velká," zdůvodnil mírný trest Broukal.
Odškodnění pacientce soud nepřiznal. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. Gynekologův advokát na odchodu ze soudní síně řekl, že proti rozsudku podá dovolání.
Japonští vědci z univerzity v Kjótu letos zahájí projekt vzkříšení dávno vyhynulého mamuta s využitím klonování, aby tak pravěkého tlustokožce přivedli zpět k životu během zhruba pěti let.
Vědci k dosažení zamýšleného cíle odeberou tkáň z těla mamuta uchovávaného v ruské výzkumné laboratoři. Vedoucí výzkumného týmu profesor Akira Iritani má v úmyslu použít jádra z mamutích buněk vložená do sloních vajíček, z nichž budou buněčná jádra odstraněna, aby tak vzniklo embryo obsahující geny mamuta, vysvětluje zpráva v japonském deníku Jomjuri Šimbun.
Embryo bude následně implantováno sloní samici, která by měla později porodit mládě mamuta.
Slon je nejbližším současným příbuzným mamuta, který vyhynul na konci poslední doby ledové.
Některé tělesné pozůstatky mamutů dosud obsahují použitelné vzorky tkání, což umožňuje odběr buněk pro klonování - na rozdíl od dinosaurů, kteří vyhynuli zhruba před 65 miliony let a zůstaly po nich pouze fosilizované zbytky.
Tým přizval ke spolupráci jednoho ruského vědce zabývajícího se mamuty a dva americké experty na slony. Vyvinul také techniku získávání DNA ze zmrzlých buněk, což v minulosti představovalo překážku klonování kvůli poškození buněčných stěn, k němuž dochází při mrznutí. (Právě z tohoto důvodu selhal původní sovětský projekt vzkříšení mamuta, který měl jinak využívat obdobných postupů - pozn. red.)
Jiný japonský výzkumník, Teruhiko Vakajama, již v roce 2008 dokázal naklonovat myš z buněk udržovaných v podmínkách podobných uložení ve zmrzlé půdě po dobu šestnácti let. Jeho zkušenosti hodlá využít také zmíněný "mamutí" tým.
Iritani ovšem varuje, že úkol sebou nese vážné otázky spojené s dalším osudem oživeného mamuta - způsob jeho reprodukce, zda ho představit veřejnosti, studium jeho ekologie a genetické výbavy.
Více než 80% všech nalezených mamutů bylo vykopáno ze sibiřského permafrostu. Důvod vyhynutí těchto kdysi tak rozšířených tvorů je dosud předmětem vědeckých sporů. Někteří vědci jsou přesvědčeni o jejich vyhubení lidským lovem, kdežto jiní vyhynutí vysvětlují změnou klimatu na konci doby ledové.
Některé informace, které přinesl server Aktuálně.cz ohledně muže podezřelého v případu pohřešované devítileté Anny Janatkové, nejsou podle policie pravdivé. ČTK to sdělila mluvčí policistů Andrea Zoulová. Kriminalisté je podle ní nemohou vyvrátit, doplnit ani upřesnit, aby neohrozili vyšetřování a důkazní řízení. Podle Aktuálně.cz jedenačtyřicetiletý recidivista Otakar T. přiznal, že dívku v den jejího zmizení viděl. Server zároveň uvedl, že muž zmizel z Mostu, kde žil se svojí družkou a policie ho tam měla pod kontrolou.
"K informacím zveřejněným na serveru Aktuálně.cz může policie pouze konstatovat, že ne všechny se zakládají na pravdě," uvedla Zoulová.
Dívka se pohřešuje od loňského 13. října. Otakar T. doposud policii tvrdil, že Aničku neviděl a že jí nijak neublížil. Podle serveru však v částech výslechu, které se týkaly dívčina zmizení, neprošel detektorem lži. Testy DNA ale prokázaly, že držel v ruce její batoh, s nímž se v pražské vilové čtvrti Troja vracela ze školy. Aktuálně.cz nyní uvedlo, že se muž během sezení u znalce z oboru psychiatrie odborníkovi svěřil, že Aničku v den zmizení potkal.
Policie muže vyšetřuje na svobodě, protože soud nepřistoupil na návrh na uvalení vazby. Podle serveru se dostal pod silný tlak. Před Vánocemi prý navzdory dosavadní dochvilnosti nedorazil na jeden z výslechů a místo toho se objevil v Troji nedaleko místa, kde Anna zmizela. Podle Aktuálně.cz nemá peníze a začal pít. Družka ho počátkem ledna vyhodila z bytu.
Česká televize uvedla, že obviněný Otakar T. poštu od policie přebírá a k výslechům chodí. "Odmítá nadále vypovídat i účastnit se dalších úkonů trestního řízení," řekla ČT Zoulová.
Podle ČT je podezřelý muž nadprůměrně inteligentní člověk, který má ale přitom jen základní vzdělání. Vyniká fyzickou kondicí a podle odborníků nese jeho osobnost psychopatické rysy; nejde také o bezdomovce, i když prý v Praze žil ve strojovně výtahu.
Ode dne zmizení po Aničce pátraly každý den desítky policistů, městských strážníků, vojáků, hasičů a psovodů. V Troji se ale našel jen její batoh a láhev s pitím a později byly v prohledávané oblasti nalezeny klíče, které děvčeti údajně také patřily.
Policie loni v prosinci uvedla, že stopou v případu by mohl být neznámý muž, který byl v den dívčina zmizení viděn v Troji s děvčetem podobným Aničce. Podle Zoulové se do současné doby toto svědectví nepodařilo hodnověrně prokázat, ani vyloučit. Speciální sedmdesátičlenný policejní tým ve vyšetřování dále pokračuje.
Případů chybně odsouzených přibývá. Amerika na základě testů DNA propustila dalšího nevinného. Jedná se již o 265. neprávem uvězněného a následně propuštěného člověka ve Spojených státech.
Vinen z ozbrojené loupeže, únosu a znásilnění. Tak před třiceti lety zněl rozsudek nad Corneliem Dupreem Jr., který trval na své nevině. Testy DNA ale nyní prokázaly, že celou dobu mluvil pravdu a se spáchanými zločiny neměl nikdy nic společného.
"Je radost být znovu volný," prohlásil po svém propuštění šťastný Dupree. "Slova opravdu nedokáží vyjádřit, co vše jsem ztratil," přiznal před novináři.
Cornelius Dupree Jr. byl se svým známým Anthonym Massingillem zatčen 1. prosince roku 1979. Jeli právě autem na jeden večírek, když je zastavila policie, píše server Dallas Morning News.
Přepadení mladého páru
Zhruba dvě míle odtud před pár dny dva útočníci přepadli mladou ženu a jejího společníka jedoucí okolo, kteří je požádali o cigaretu a drobné do telefoního automatu. Se zbraní v ruce a výhrůžkami poté nastoupili do jejich auta a na odlehlém místě muže z vozu "vyhodili". Ženě dál vyhrožovali a poté ji znásilnili. Policisté ji našli o několik hodin později v bezvědomí.
Dupree a Massingill podle policie odpovídali popisu hledaných a druhý jmenovaný měl u sebe navíc zbraň. Byli převezeni na policejní stanici a shodně pak u soudu dostali 75 let.
Na četné žádosti byl minulý rok v červenci jednapadesátiletý Dupree propuštěn na podmínku. Ihned podstoupil testy DNA a ty za dva týdny prokázaly jeho nevinu. Požádal tak o znovuotevření případu a soud mu vyhověl. A v úterý ho dallaský soudce Don Adams konečně zprostil veškerých obvinění.
Testy ospravedlnily také Massingilliho. Na svobodu se ale narozdíl od Dupreeho nedostal. V záznamech má totiž ještě jedno obvinění ze znásilnění spáchané v roce 1979.
Dupree je od roku 2001 již 41. člověkem, který se z vězení ve státě Texas na základě testů DNA dostal. Zatím nejdéle uvězněným nevinným byl James Bain, jenž strávil za mřížemi dlouhých 35 let. Jako devatenáctiletého ho odsoudili za únos a znásilnění, minulý rok v květnu byl ale propuštěn.
Odškodné za chybné uvěznění se v různých amerických státech liší. James Bain podle floridských zákonů za každý rok ve vězení získal 50 tisíc dolarů. Většinou je finanční částka porovnávána individuálně. Alan Newton z New Yorku za 22 let vězení dostal 18,5 milionů dolarů. Texaský vězeň, který chybným rozhodnutím "přišel" o 18 let svého života, získal 450 tisíc dolarů. Jaké bude odškodné pro Cornelia Dupreeho zatím ale nebylo stanoveno.
Nový způsob určení přibližného věku pachatele podle vzorku DNA zanechaného na místě činu sestavili vědci z Erasmovy univerzity v nizozemském Rotterdamu. Metoda je založena na posouzení stavu určitých kousků DNA v jednom typu bílých krvinek.
Jak vědci popsali v odborném časopise Current Biology, metoda je přesnější než dosavadní obdobné postupy a stačí na ni jen malinká kapka krve, která může být stará až půldruhého roku.Na místě zločinu se dá DNA získat například z krvavých skvrn, ze stop spermatu, ze sedřené pokožky, z buněk zachycených na ohmataných předmětech nebo z nedopalku cigarety, do něhož se spolu se slinami vsákly buňky odrolené z úst. Složení molekuly DNA je pro každého člověka jedinečné.
Kriminalistické laboratoře standardně využívají popis vybraných úseků DNA, takzvaný profil DNA. Dá se zapsat jako kombinace písmen a číslic, je možné jej ukládat do počítačových databází a automaticky porovnávat s jinými. Je to vlastně něco jako individuální čárový kód, který umožní jednoho člověka přesně odlišit od druhého, z konkrétnějších údajů o něm prozradí pouze to, jestli to je muž, nebo žena. Jiné osobní znaky, jako třeba zda má dotyčná osoba dědičný sklon k nějaké chorobě, se v kriminalistických laboratořích nesledují.
Berlín - Manželé z jihočeského Dubence, zastřelení v pátek při pokusu o přepadení banky v Karlsruhe, byli skutečně takzvanými lupiči-gentlemany, kteří od roku 1995 na jihozápadě Německa vyloupili přes 20 bank. Podle dnešního oznámení policie v Karlsruhe to potvrdily testy DNA.
Šéfka tamního policejního prezídia Hildegard Gereckeová na tiskové konferenci uvedla, že pár měl na svědomí nejméně 21 ozbrojených přepadení, jimiž se obohatil o více než dva miliony eur (přes 50 milionů Kč). Kde tyto peníze jsou, ale není vyšetřovatelům zatím známo. Oznámila rovněž, že německá policie pátrá po třetím komplici, který se na těchto loupežích podílel do roku 2002.
Přezdívku "lupiči-gentlemani" si pachatelé vysloužili tím, že zpočátku při přepadeních vystupovali velmi zdvořile a za loupeže se dokonce omlouvali. Kriminalisté je přesto hodnotili jako nebezpečné, neboť dávali jasně najevo, že nebudou váhat použít zbraně.
To potvrdili minulý pátek, když po přepadení banky v centru Karlsruhe, z níž si odnesli okolo 10.000 eur (přes 251.000 Kč), začali na ulici střílet po zasahujících policistech. Osmadvacetiletou ženu v uniformě střelili do nohy. Pachatelé podle vyšetřovatelů vypálili desetkrát, muž měl navíc u sebe ještě dva plné zásobníky.
Policisté střelbu opětovali. Podle výsledků pitvy obou manželů, které dnes vyšetřovatelé představili, čtyřicetiletého Jaroslava zasáhlo několik kulek. Smrtelnou pro něj byla ta, která ho trefila do hrudi. Jeho o dva roky mladší manželka Růžena si vzala život sama výstřelem do úst poté, co i ji zasáhlo několik policejních střel.
Podle kriminálního rady Huberta Wörnera nebyl pár policejně stíhán ani v Německu, ani v Česku. Dva dny před osudovou akcí se ubytoval v hotelu v nedalekém Pforzheimu. Zde dvojice podle něj bydlela už v červenci, kdy přepadla jinou spořitelnu.
Při vyšetřování s německými kolegy spolupracuje česká policie. Ta v pondělí zahájila v domku manželů v Dubenci na Českobudějovicku prohlídku, která má trvat několik dní. Podle svědectví sousedů žil pár v nevelké obci nenápadně a s nikým neměl konflikty. Zanechal po sobě dvacetiletého syna, který nedělníku Bild am Sonntag řekl, že o kriminální činnosti matky a nevlastního otce nevěděl a ani netušil, že minulý týden jeli do Karlsruhe. Řekli mu prý, že míří za přáteli do Prahy.
Podle deníku Bild pocházel mladíkův nevlastní otec - biologického ztratil při autonehodě před 15 lety - z německé rodiny. Původní německé jméno si na české změnil až po sňatku s ženou, jejíž příjmení přijal.
Nepatrná změna na genu zodpovídajícím za přenos "molekuly štěstí" - dopaminu - může být vysvětlením pro promiskuitní chování. Podle amerických vědců mají lidé s touto odchylku větší sklony zahýbat partnerovi a chovat se po sexuální stránce rizikově.
Klíčem k vysvětlení, proč jsou mezi námi nenapravitelní záletníci, je dopamin, látka, která v našem mozku vyvolává pocit blaha. Díky němu se cítíme příjemně, když jíme, milujeme, ale také když jsme pod vlivem návykových látek.
Podle Justina Garcii z Binghamtonské univerzity, autora nové studie, je dopamin tudíž zodpovědný i za sklon k promiskuitě.
"Zdá se, že lidské chování determinuje do jisté míry tzv. ´systém rozkoše a odměny´. V případě nezávazného sexu je nevěrníkovi známo zvýšené nebezpečí, takže dojem ´odměny´ a tudíž i rozkoše je silnější," vysvětluje vědec.
Výmluva? Spíše silná vůleAby svou teorii potvrdil, nechal 181 svých studentů vyplnit dotazník, v němž anonymně uvedli, jaké mají sexuální návyky, jaké jsou jejich zlozvyky a tendence riskovat. Zároveň zkoumal tu část jejich DNA, která zodpovídala za tvorbu dopaminových receptorů.
Ukázalo se, že respondenti s určitou odchylkou v těchto genech mají dvojnásobně větší sklony chovat se promiskuitně. Polovina z nich skutečně přiznala, že své partnery podvádí. Ze studentů s obvyklou kombinací genů jich nevěru přiznalo jen 22 procent.
I když by se mohlo zdát, že nový objev se stane dobrou výmluvou pro notorické záletníky, opak je pravdou - i když se u nich našel "gen promiskuity", velká část účastníků výzkumu zůstala věrná.
Podle spoluautora Williama Pollacka z Harvardské univerzity bude zajímavé zjistit, proč někdo dokáže své genetické předpoklady udržet na uzdě a někdo ne.
Tento psychiatr zároveň upozorňuje na to, že pokud jde o výskyt záletného genu, mezi muži a ženami není žádný rozdíl.
Krajský soud v Ústí nad Labem se začal zabývat odvoláním mosteckého gynekologa, kterého okresní soud odsoudil za pohlavní styk s pacientkou. Odvolací soud se změnil na odborný spor o DNA.
Mostecký gynekolog loni v červnu údajně dvakrát zasunul penis do pochvy jednadvacetileté pacientky, kterou právě vyšetřoval. Když vyskočila z křesla, viděla lékaře s obnaženým přirozením. Už předtím ji prý orálně obtěžoval a osahával prsa.
Lékař tvrdí, že si vše vymyslela. Je to prý podle jeho slov "riziková pacientka s přenosnými pohlavními chorobami". "Lékař, který o tom ví, by nikdy do ničeho takového nešel," prohlásil. Prý by to navíc na gynekologickém křesle nebylo technicky jednoduché.
Soud v Mostě, který rozhodoval už letos 19. května, ale dal za pravdu pacientce a lékaře potrestal, i když obvinění ze znásilnění zmírnil na poškozování cizích práv. Muž se ale odvolal.
Spor u krajského soudu se nyní vede o tom, že v ženině vagině se nenašly stopy mužské DNA. Jeden znalec prohlásil, že to nutně neznamená, že by penis v pochvě nebyl. Mužských stop je v pochvě tak málo oproti těm ženským, že se nemusí najít.
"Pracujete se zastaralými informacemi. Mužská DNA je stoprocentně odhalitelná," zpochybnil však tento závěr znalec Daniel Vaněk, kterého povolal gynekologův obhájce. Prohlásil, že takto mohli argumentovat genetici v 70. letech.
"Genetika je moderní obor, který se rychle vyvíjí. Moderní metody, s nimiž pracují všichni, umožňují mužské stopy odhalit. Takže jestli se ve stěru z vaginy mužská DNA nenašla, penis v ní nebyl," řekl Vaněk.
S tím se nechce smířit obžaloba, státní zástupkyně proto navrhla vyslechnout autora původního posudku.
"Pro zdejší soud je to novinka. Ostatně i vědci říkají, že studie na toto téma chybí," uvedl soudce Daniel Broukal.
Soud, který už měl jinak skončit, proto bude kvůli sporu vědců pokračovat 18. ledna
Některé varianty genu DRD4 jsou častější u lidí, kteří tíhnou k vyšší promiskuitě a netrápí se tolik s věrností svým partnerům.
Věrnost a nevěra bývají často vysvětlovány jako výsledky působení evolučních mechanismů. Naše chování však má i významnou dědičnou složku. S určitými dispozicemi se už rodíme.
Tým vedený Justinem Garciou z newyorské Binghamton University prověřil roli genu DRD4 v sexuálních vztazích. Volba nebyla náhodná. Gen DRD4 kóduje bílkovinu, která je důležitá pro zprostředkování účinku přenašeče nervových vzruchů dopaminu. Lidé mají tento gen v mnoha různých variantách. Úsek čítající celkem 48 písmen genetického kódu se může v genu různých lidí opakovat dvakrát až jedenáctkrát.
Pokud je úsek pomnožen více než sedmkrát, lapá bílkovina molekuly dopaminu méně ochotně a v centrech mozku zodpovědných za uspokojení se této vazebné bílkoviny vyskytuje méně. Lidé s těmito variantami genu DRD4 mají větší sklon k vyhledávání nových podnětů a vzrušení. V průměru například častěji mění zaměstnání a bydliště. Garciu a jeho kolegy zajímalo, zda se tato „nestálost“ promítne i do partnerských vztahů.
Vědci celkem vyzpovídali 181 mladých lidí a zároveň jim provedli analýzu genu DRD4. Ukázalo se, že mezi nositeli „toulavých“ variant s více než sedmi opakováními vnitřního úseku genu DRD4 byla nevěra o 50 % častější než u nositelů kratších variant genu. Nositelé delší varianty genu byli i promiskuitnější. Měli mnohem častěji „známost na jednu noc“.
Rozhodně to neznamená, že nositelé delší varianty genu jsou odsouzeni k promiskuitě a nevěře a nemohou se jim bránit. A naopak. Nositelé kratší varianty genu DRD4 nejsou vůči pokušení k nevěře a promiskuitě imunní. Nositelé všech variant genu DRD4 jsou v tomto ohledu zcela „svéprávní“ a mají své chování pod kontrolou. Někteří jsou však k pokušení o něco náchylnější a jiní naopak odolnější.
Brno - Policisté mohou při vyšetřování odebrat podezřelým pachové stopy, sliny a vzorky vlasů i proti jejich vůli. Nově tak rozhodlo plénum Ústavního soudu. Ve starších nálezech přitom soud někdy zastával jiný názor. Teď se většina patnáctičlenného sboru soudců přiklonila k závěru, že získání podobných stop proti vůli podezřelého není v rozporu se zákazem nucení k sebeobvinění v trestním řízení. ČTK to zjistila ze stanoviska zveřejněného na internetu.
"Opačný výklad by ve svých důsledcích vedl k rozporu s obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy," stojí ve stanovisku pléna. Rozhodnutí se týká jen zákroků, které nevyžadují aktivní spoluúčast podezřelého, ale jen to, aby strpěl jejich bezbolestné provedení. Kromě odběru pachových stop a vlasů jde ještě o takzvaný bukální stěr slin ze sliznic v ústech. Ze slin lze získat DNA.
Pokud podezřelý nebo obviněný člověk přesto se zákrokem nesouhlasí, mohou vyšetřovatelé podle Ústavního soudu použít zákonné donucovací prostředky. Jde například o pořádkové pokuty a v krajním případě i přiměřené uplatnění fyzické síly při odebírání vzorků.
Nové stanovisko vzešlo z uzavřeného jednání pléna, které se konalo 30. listopadu. Odlišný názor zaujala místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová. V minulosti soud vynesl protichůdná usnesení. V roce 2006 soudci například dali za pravdu stěžovateli v tom, že nemůže být pokutou nucen k poskytnutí důkazu, který může být použit proti němu. Také v roce 2007 soud vyhověl jinému stěžovateli v typově podobném případě, jaký projednával nyní. Tehdy šlo o pokutu za neuposlechnutí výzvy k poskytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů.
Naopak v roce 2008 Ústavní soud zamítl stížnost muže, který se vyhýbal testu DNA nařízenému soudem kvůli sporu o otcovství. Tvrdil, že z psychických důvodů nemohl podstoupit odběr krve ani stěr z ústní dutiny. Podle soudců jsou ale zejména stěry tak malým zásahem, že jejich odmítání lze často považovat za zdržování soudu.
"Stěr sliznice z dutiny ústní představuje zákrok, který se jenom v minimální míře dotýká tělesné integrity člověka, je bezbolestný a nepředstavuje žádné zdravotní riziko. I z hlediska přiměřenosti sledovaného cíle a použitých prostředků se vyšetření v žádném případě nejeví jako neproporcionální," uvedl tehdy soud.
Všechna nová rozhodnutí Ústavního soudu by se již měla řídit podle sjednocujícího stanoviska pléna.
Skrývání před okolím, fiktivní služební cesty nebo preventivní mazání všech esemesek. To jsou prý hlavní důvody, proč člověka láká být nevěrný. Podle nové studie je touha po nebezpečí a adrenalinu u některých lidí mnohem podstatnější než sexuální potřeba. A mohou za to geny.
Doktor Justin Garcia z Binghamtonské univerzity v New Yorku se rozhodl zjistit, proč mají někteří lidé sklony k nevěře a jiní se jí naopak bojí. Vycházel přitom z toho, že gen DRD4 pomáhá regulovat dopaminové receptory a dopamin je takzvaný hormon štěstí, který například zrychluje krevní tep a dočasně zvyšuje tlak. Hraje velkou roli při motivaci i sexuálním uspokojení.
Garcia proto sestavil vzorek zhruba dvou set mladých mužů a žen, na nichž zkoumal fungování tohoto genu. Vyptal se jich na počet sexuálních partnerů, počet nevěr a samozřejmě i na to, jak svůj poměr skrývali před oficiálním partnerem. Odebral také jejich vzorky DNA a zjistil, že nevěra a geny opravdu mají přímou souvislost.
"Zjistili jsme, že jedinci s určitou variantou genu DRD4 mají větší pravděpodobnost, že budou nevěrní nebo budou mít častěji sex na jednu noc," řekl Garcia magazínu Time. "Zdá se, že motivace pochází ze stejného systému jako potěšení nebo odměna, což je místo, kde se uvolňuje dopamin." Tyto tři emocionální prvky jsou podle něj vysoce rizikové v souvislosti s nevěrou.
Tato zjištění podle Garcii potvrzují slova, která lidé často říkají, jsou-li přistiženi - že to pro ně nic neznamená. Srdce i hlava podle něj reagují na odlišné motivace, přičemž DRD4 spouští ty nejimpulzivnější z nich.
Garcia však dodává, že i tyto pudy jde ovládnout a že jeho studie v žádném případě neznamená omluvu za nevěru. Naopak pouze vysvětluje biologický proces těchto dobrodružství.
Praha - Bakterie s arzenem v DNA jsou podle biochemika Václava Pačese z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd sice pozoruhodné, ne však překvapením. Rozhodně nejde o nějakou novou formu života, jak se píše v médiích snad po celém světě, řekl dnes ČTK. Pačes tak reagoval na objev vědců z Amerického úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Názor, že tato bakterie je jen dokladem dosud neznámé schopnosti organismů přizpůsobit se prostředí, zastávají i jiní vědci ve světě.
Američané objevili v kalifornském jezeře Mono bakterie, které dokázaly ve své molekule dědičné informace DNA nahradit fosfor jedovatým arzenem. Pačes to ale rozhodně nepovažuje za nějakou formu života, která by se mohla objevovat někde ve vesmíru, jak objev interpretují některá m
